Newsletter

Nevyplňujte toto pole:

Black Point 1990-1992

1990

Hudební vydavatelství Black Point vzniklo na Nový rok 1990, tedy na prahu prvního nebolševického roku. Byla to vlastně náhoda. Už za bolševika jsem chodil na koncerty a nahrával vystoupení těch, kteří se na deskách nedali koupit. A stejně tak jsem šel na Nový rok 1990 na koncert Sváti Karáska a vlekl s sebou mágo. Tehdy kromě Karáska vystoupili i jeho vítaní hosté - Hutka, Benýšek, Vodrážková, Čert, Skalák a Hever and Vazelína Band. Místo konání koncertu byla případné - zasedačka Národního výboru Prahy 2 na Míráku. Koncert pořádala redakce časopisu Vokno. Nahrávku jsem sestříhal a pro Vokno rozmnožil na 50 kousků kazet. Coby vydavatele jsem si vymyslel hlavičku Vokno - Black Point. Kazeta se prodávala v redakci Vokna v Bolzanově ulici v Praze a byl o ní zájem. Zato Vokno nemělo zájem vlastnit a provozovat hudební vydavatelství. Takže další tituly od února 1990 vycházely už výhradně pod hlavičkou Black Point. Druhou vydanou kazetou byl Litinovej Pepa and průmyslovej plyn, undergroundová skupina fúzující část tehdy nepříliš funkčního souboru Umělá hmota II s dalšími soukmenovci. Byla to drsná parta a je škoda, že kapela brzy nahrávku stáhla, údajně kvůli nekvalitnímu výkonu. Lepšího jsme se však už nikdy nedočkali… Dalšími rychle po sobě vydanými kazetami byly kapely Něco, co hýbe ušima (brněnská alternativní parta lehce chycená elektronikou a novou vlnou), harcoreový Majklův strýček (Michael´s Uncle) a Beatový družstvo Sokolov (výtečná undergroundová skupina ze severních Čech). Tehdy bylo jaksi samozřejmé, že tyhle kapely měly velmi dobré nebo alespoň hodně zajímavé texty – kdeže loňské sněhy jsou….. A završením bylo vydání dvojkazety Psí vojáci Vol. 1 + 2 se skvělým materiálem z roku 1986. Lednovému koncertu na Chmelnici tehdy přihlížel i Václav Havel a bylo to také poprvé, kdy bylo Filipu Topolovi dobře rozumět - jak při vystoupení, tak potom na nahrávce. To bylo do té doby nevídané. První vrh uzavírala kazeta znovu obnovené Umělé hmoty II a strakonické punkové kapely Telex s názvem Řeznickej krám.

Logo novému vydavatelství vymyslel výtvarník Vokna Luboš Drtina, dnes respektovaný grafik a umělec. Vydávané tituly jsem většinou nahrával na koncertech a upravoval nahrávky dostupnými prostředky. To znamená ekvalizéry. Některé nahrávky si donesly kapely samy, jiné jsem měl v archívu z 80. let. Až do příchodu Jirky Synáčka, který přibyl do BP o necelé dva roky později, jsem všechno dělal sám. Pravda, pomáhala řada lidí. Slovem i skutkem. Tento způsob práce ostatně z BP nikdy zcela nevymizel.

Na podzim roku 1990 předal Black Pointu své samizdatové vydavatelství Fist Records Mikoláš Chadima, který se chtěl nerušeně věnovat pouze hraní s MCH Bandem. Black Point byl naráz obohacen o velkou dávku alternativních kapel, znamenalo to však také daleko větší pracovní nasazení. Nakoupit další a další kazetové magnetofony, na kterých se 1:1 daly množit kazety, profesionální equalizery, zesilovače a v nakonec i tehdejší novinku - digitální magnetofon DAT. Obejít dotyčné umělce z Fist Records, nasmlouvat oficiální vydání a realizovat jej. Black Point postupně vydal téměř všechny dostupné tituly z Fist Rec. Hlad byl hlavně po kompletní kazetografii legendární skupiny Extempore. Legendární v době, kdy tohle slovo mělo svůj skutečný význam a nebylo inflační nálepkou jakýchkoliv módních nesmyslů.

Odbočení první – ROZTÁČENÍ KAZET aneb BPROZTOČ

Po převratu nebylo možné množit kazety jinak, nežli domácím nahráváním. Pravda, velmi brzy se objevilo několik firem zabývajících se kazetovým rozmnožováním. Jenomže ten, kdo věděl, jak hrají tzv. „originálky“, ten o ně opravdu nestál. „Originálky“ byly kazety vydané - stejně jako LP desky - oficiálními vydavatelstvími a nutno říci, že hrály většinou prachmizerně. A už vůbec se nedaly přehrávat v režimu dolby, kterým se pyšnily na obalech a škeblích, protože vám ve chvíli zmáčknutí příslušného tlačítka zmizela polovina výšek nahrávky. Když jste naopak tlačítko nezmáčkli, kazety hnusně šuměly a měly mírně zkreslené výšky – právě vlivem dolby režimů v kombinaci s rychlonahráním. Aby bylo jasno, jak to má fungovat správně: Vložíte kazetu, zmáčknete dolby a všechny výšky zůstanou, pouze šum a zkreslení se ztratí. To byla první věc. Druhou byly příšerné „škeble“ neboli bakelitová pouzdra s mechanikou, ve kterých se točily cívky s páskem. Škeble byly většinou lepené, nedalo se do nich vlézt, když se vám pásek přetrhl nebo zadřel. Takže jste to mohli celé vyhodit. Mechanické skupiny byly žalostné – nejedna „originálka“ nedlouho po nákupu vrzala, kladky se zadřely. A konečně věc třetí – pásek. Velkovydavatelé používali samozřejmě ty nejlevnější, většinou světlehnědé a tenké, které se mačkaly, vytahovaly a navíjely do mechanik kazeťáků. Takže my, kteří jsme byli vychovaní na deskách, kotoučových magnetofonech a v polovině 80. let jsme chtě nechtě museli přesedlat na kazeťáky, jsme v tom měli jasno:

„Originálky“ jsou největší šunt a nekupují se. Bylo lépe si dát práci, najít nahrávku na elpíčku  a nahrát si ji doma sám na dobrou kazetu a na dobrém kazeťáku z dobrého gramofonu. Až do konce 70. let prakticky neexistovaly komerční kazeťáky, které by alespoň vzdáleně mohli konkurovat parametrově kotoučovým magnetofonům. Kazety také ne. Ale v první polovině 80. let se najednou převalil boom a trh byl zaplaven rok od roku lepšími a lepšími stroji a stejně tak se zlepšovala úroveň kazet. Kolem roku 1983-4 už jste mohli nahrávat na pašované kazety TDK AD nebo SA, popř. SONY HF či HF-S, které se daly koupit za 20,- až 50,-Kč/kus v délce 90 minut (jaký rozdíl proti oficiálním obchodům, které nabízely strašné kazety Emgeton délky 60 minut za 60,- Kč nebo občas svátečně Maxell C-60 normal za 105,- !!!). A pokud jste nebyl trouba a nekoupil jste si první předražený kazeťák v tuzexu (v normálních prodejnách Elektro tyhle mašnky nebyly vůbec), a dali jste si tu práci, že jste si nastudovali, co který stroj umí a co by měl umět a co chcete, aby uměl (ani to nebylo jednoduché – internet nebyl a zahraniční časopisy a prospekty také ne, natož odborné), tak jste si mohli pořídit (ne úplně jednoduchou cestou) mašinku v ceně kolem 10 – 15 tisíc a měli jste záruku, že vaše kazety budou hrát velmi dobře. Pro cívkaře to byla přijatelná volba – obvyklé vybavení byly kotoučáky SONY TC 366 nebo 377, či AKAI DS4000 v podobné finanční relaci.

Takže zpět k tématu: Prostě jsem nechtěl používat služeb roztáčecích firem, neboť jsem věděl, že používají právě takové šunty, jako jsme vídali na „originálkách“ zahraničních vydavatelství. Kromě toho nekvalitní pásky neuměly „pozřít“ všechno, co se do nich pouštělo v několikanásobné rychlosti množení, odtud další příčina špatného zvuku. Když jsem zjišťoval, proč všichni vydavatelé používají tyhle strašné pásky a škeble, byly za tím jednak peníze, jednak teritoriální dohody výrobců pásků a škeblí, kteří si kartelově rozdělili zeměkouli a tak jste v Evropě na pořízení pásků Sony nebo TDK ve velkoobchodním množství mohli zapomenout. Nutno říci, že po několika letech i evropští chrliči své pásky a škeble natolik zdokonalili, že už se na ně dalo nahrávat a dalo se to i poslouchat. Ale to už jsem byl zařízen jinak. A tím se dostávám k jádru věci:

Nechtěl jsem roztáčet své kazety na rychlostrojích a používat nekvalitní pásky a škeble. Zbývalo jediné – pořídit si několik magnetofonů na roztáčení rychlostí jedna ku jedné, a kvalitnější kazety shánět po burzách, obchodech, pašerácích. Se stroji nebyl takový problém – čeští obyvatelé v návalu tržní radosti houfně prodávali nádherné kvalitní stroje, za které dali před několika lety balíky peněz a kupovali černé plastikové, zbrusu nové - křápy. S kazetami to bylo horší, ale časem se hojně rozmnožili i jejich dovozci. A tak jsem nakoupil postupně až 10 přístrojů, které jsem seřídil na stejnou rychlost a stejné parametry, byly to většinou tříhlavé kazeťáky AIWA AM 700, ale také PIONEER, SONY aj. Nejprve jsem používal kazety Sony HF, Fuji DR, TDK D. Pak jsme zkusmo nakoupili celý sortiment od nově se v Česku etablující turecké firmy RAKS a byli jsme velmi mile překvapeni – poměr cena versus kvalita byl vyhovující a od té doby jsem jel několik let na RAKS. V praxi to vypadalo tak, že jsem si jednou za čas půjčil dodávku od souseda, dojel jsem na firmu a celou dodávku narval bednami kazet. Stále to hrálo lépe nežli „originálky“…

Zlom přišel někdy v polovině 90. let. Do Česka pronikly zcela nové, tmavé a kvalitní pásky a podobně kvalitní škeble. Začal jsem spolupracovat s BASF, objednával jsem nenahrané kazety a výrobce mi stříhal délky podle mých objednávek. A zase jsme byli o kousek dál. A konečně, zhruba od poloviny 90. let, se už dalo použít i rychlonahrávací profesionální zařízení, které v kombinaci s novými páskami vykazovalo velmi dobré výsledky. Takže jsme tituly vycházející na CD vyráběli v mutaci MC na těchto zařízeních a s potiskem škeblí. Ale pozor – přestože jsem prodal většinu kazeťáků (kterým jsem za ta léta několikrát vyměnil hlavy, řemeny, kladky a motory, v jednom případě dokonce i ložiska), obnovil jsem malý roztáčecí park a nechal jej i do budoucna. Na něm roztáčím kazety BP dodnes. V naší nabídce jsou tyto kazety označeny jako BPROZTOČ.

Dnes je situace paradoxně vzhůru nohama: Kazety si většinou objednávají mladí lidé, kteří chtějí mít něco extra a nevědí zhola nic o příšerných „originálkách“, o kazetové historii Black Pointu, o tom, že roztáčení kazet jsou naše „originálky“. Někteří jsou rozčarováni, že jim dojde ručně popsaná kazeta byť s tištěným obalem – chtějí „firemní originálku“. TOHLE je naše firemní originálka, takovou a ne jinou měl Black Point vždy. A hrály mám vždy lépe nežli „originálky“ velkých firem nahrané na šunt rychlomnožícím strojem.         

1991 - 1992

První velkou změnou ve vydavatelství byl vstup Jirky Synáčka do firmy. Jirka, který vždy sledoval technické a později především počítačové trendy, chtěl vydat nový titul na horké novince - na CD. A tak byl realizován první titul BP, který nebyl pouze na kazetě. Album Michael´s Uncle – Svině!! vyšlo v roce 1992 na CD, LP a MC! Jirka obal připravil tisku a zařídil kompletně výrobu. Nebylo to tenkrát tak úplně jednoduché jako dnes. Především podklady pro tiskárnu se dělaly klasicky do štočků, lisovna v Loděnicích si zase limitovala dodat podklady ve formátu U-matic. Proč? Inu – protože ti blbci tenkrát unáhleně tento formát zakoupili, bylo to drahé jako prase – a bylo to nanic. Vývoj šel tak překotně kupředu, že nežli se zkamenělé Loděnice daly do dinosauřího pohybu s U-maticem, byl tady DAT a vzápětí digital. U-matic byl vyvinut firmou Sony jako videoformát určený primárně pro tvorbu reklam. Někdo asi potřeboval poslat malou domů a tak to tehdy ještě státní podnik nakoupil. A potřeboval to využívat, aby nebyl průser – někdo by mohl přece poukázat na to, že se nakoupila drahá technologie, která je k ničemu. Doplatil na to – jako vždy – zákazník. Kdo chtěl lisovat u troubů v Loděnici, musel si přinést mastertape na U-maticu. Soudruzi z lisovny byli dokonce tak hodní, že za úplatu nabízeli možnost převedení z analogového pásu na U-matic pro ty, kteří jej NÁHODOU nemají doma. Uhádnete, kolik lidí nebo studií po 40 letech bolševické zaostalosti mělo k dispozici U-matic?

Jirka se ukázal jako výborná posila také coby počítačový člověk. Měl počítač snad úplně vždycky, co jej znám. A tak převzal vytváření letáků, plakátů a katalogů Black Point, a vzápětí také tvorbu obalů desek a kazet. Sám se ty věci učil, bavilo ho to a po nocích objevoval skryté taje počítačových technik a jazyků. Přes den si přivydělával jako prodavač v Artforu, které bylo tehdy na Malé Straně. Ale vydržel tam jen několik měsíců – vedoucí organizace Karel Srp se choval stále více podivně, a když Jirka zjistil, že je různě špehuje(?) nebo naopak vtipně mění hlas ve svém telefonu s tím, že pan Srp tam není, vykašlal se na něho a vypadnul.

V tom roce jsme také nastartovali Jirkovu škodovku, nacpali ji zbožím a vědomi si zlaté pravdy, že nejlépe se obchodní přátelství navazují osobně, vydali jsme se na okružní jízdu po českých městech a jejich hudebních prodejnách. Navázali jsme nejednu spolupráci, která trvala ještě mnoho let, a samozřejmě jsme také narazili na pár pitomců, kteří nás s posměchem z krámů vyhodili – aby o pár let později telefonovali, jak moc by od nás chtěli brát zboží, a to přímo od nás, ne přes distribuce, aby měli co nejlepší cenu a ….no prostě blbec je blbec pokaždé, to se nemění.

Podobné to bylo s hudebními distribucemi. Pamatuji si velmi dobře, jak jsme prvně přišli do Monitoru, který byl čerstvě majetkem EMI, a jak byli všichni důležití jak rádio. Bylo asi 11 hodin dopoledne, a když jsme konečně našli někoho, kdo s námi měl jednat – no, jednat – šlo o to zeptat se ho, zdali nám mohou, a za jakých podmínek, vzít do distribuce naše věci nebo ne. Ale ten pán důležitě řekl, že jde na oběd, že teď mají pauzu a jestli chceme, můžeme na něho počkat. A vyhodil nás na chodbu. Za chvíli se kolem prošel s partou obdobně postižených  kvádronošů a v dobré nonšalanci odkráčeli nacpat břicha. Bylo nám jasné, jak se na obědě baví, jak vydusili ty dvě máničky a ať si počkají… Když přišli za více než hodinu zpět, ještě chvilku si dal soudruh načas a pak nás přijal. Samozřejmě, že jsme byli hotovi za pět minut včetně smlouvy, byla to schválnost sráčů. Ale já se zase těšil na to, až zjistí, že některé věci z vybavení recepce už jaksi nejsou funkční… A celé se to opakovalo jako s prodejnami – o pár let později nám nabízeli titulní stranu distribučního zpravodaje na fotografie kapel, které jsme právě vydávali, celostránková barevná fota našich kapel opakovaně okupovala jejich věstník…

Byli i jiné distribuce jako litvínovský Fanton, třebíčská Muzika nebo pražská Music 42, částečně také Top Music. Majitelé dvou prvně jmenovaných skončili nepěkně, když o mnoho let později začala krize s vypalováním a stahováním, byl konec velkých zisků. Na dalšího upekl pěknou past nejmenovaný sráč jedné velké firmy. Existovalo totiž velké pražské sídliště, v jehož prodejním centru nebyla prodejna nejmenovaného megařetězce, ale držel si ji ten malý. A ani za nic ji nepostoupil velkému, který o ni moc stál. A tak se to udělalo jinak. Každý občas nemá splacenou fakturu v termínu, nedělá se z toho potřeba, protože ji nakonec vždycky každý zaplatí. Jenomže tady to pan šéf velké firmy udělal tak, že jakmile ten malý překročil termín, ihned toho využil a poslal na něho exekutora. Muselo to být hezky připravené – nic nepomohly návrhy dohod, nikdo nechtěl nic slyšet. Prostě se kýžená prodejna za režii dostala do rukou velkému. A aby si malý pamatoval, že se nemá protivit panstvu, najednou toho bylo tolik, a narostlo to do takových rozměrů, (kdo to zažil, ví o čem mluvím – ze tří korun může být dvě stě tisíc dluh), že majitel přišel nejen o celou firmu a zboží, vybavení prodejen, ale také o soukromou vilu, auto a další majetek, manželka se s ním rozvedla a on byl tak říkajíc v prdeli…Bez majetku, bez prostředků a nikoho nezajímalo, jak se to stalo. Nešlo to totiž dokázat, víte?

Trochu jsem odbočil z let divokého kapitalismu, který začal rokem 1990, ale ještě neskončil. Distribucí tedy bylo hodně a prodejen s hudbou také – inu, hlad po 40 letech izolace od hudebního světového vývoje, udělal své. Pamatuji si, že jen na Náměstí Republiky v Praze byly 3 prodejny v podstatě na jednom místě a všechny se uživily - jedna v Kotvě, jedna hnedka vedle Kotvy – Music 42, a jedna v podchodu – Hudba Podrazil! A nebyly to žádné malé krámky…

V rámci zmiňovanuých tehdejších jednání, která probíhala většinou osobně, a věděl jste alespoň od prvního setkání, co od koho můžete čekat, jeví se mi dnešní digitálně robotický svět jaksi pitomým - Ó jak zabednění mi dnes připadají všichni ti mladí ambiciózní moderní digitální lidé a jejich firmy, kteří vás přesvědčují, že „za tři minuty se s námi domluvíte na všem na našem blogu či emailem, uzavřete smlouvu a můžete začít podnikat!“ - většinou se nedomluvíte na ničem, protože na nikoho nevidíte, nevíte, koho máte proti sobě, jak vypadá, co dělá, jak se chová, a vaše protějšky používají naučené fráze, ze kterých nesmí uhnout, naučené odpovědi, které nic neříkají, a na nějaký skutečně plodný a oboustranně perspektivní obchodní styk či dokonce partnerství můžete samozřejmě zapomenout. Ale vše je spočítáno, tabulkově ověřeno, grafy podepřeno – pche!