Facebook

Newsletter

Nevyplňujte toto pole:

BLACK POINT zevnitř

 

ODVÁŽNÝM (A VYTRVALÝM) ŠTĚSTÍ PŘEJE. Labely, které přežily – 4. část (Rock and All, srpen 2017)    

BLACK POINT – ČERNÁ TEČKA NA VYDAVATELSKÉM NEBI                                           RA

Oldřich Šíma, majitel jednoho z nejstarších hudebních vydavatelství u nás, mi nad kávou paradoxně vyprávěl, proč vlastně nevydává. Tím se lehce vymyká nastavenému konceptu této série o těch, kteří přežili – Black Point sice přežil, ale je hibernován a jeho srdce bije velmi pomalu. S historií nakladatelství se může každý seznámit na webových stránkách (www.blackpoint.cz), kde je popsána velmi podrobně. Proto jsme náš rozhovor vedli poněkud jinými cestami.

Přežil tedy Black Point to martýrium vypalování, stahování, obecného nezájmu o hudbu?

Přežil, ale kašle na to (smích). Možná, že už jste se tohoto problému dotknul v rozhovoru s někým jiným, ale mě serou pyšný, hloupý, nenažraný kapely. Proto už skoro nevydávám. Pojímal jsem to vždy tak, že umělci, které mám rád a se kterými jsem spolupracoval nebo kteří si ke spolupráci vybrali mě, jsou nějakým způsobem spřízněnci. Že oni jsou ti, kteří dovedou udělat něco, co se mi líbí, nebo se to líbí jiným lidem, a já jsem ten, kdo to dokáže vydat a prodat. A viděl jsem to jako týmovou práci. Ale dřív nebo později se ukázalo, že tito lidé mě mají za debila, který má peníze a je třeba je z něj vytahat. A kamarádství bylo spíš jen na oko. Většina kapel si nedovede vůbec představit, co vydávání v malém obnáší, a časem vás ta bezohlednost omrzí, naštve vás vyhrožování, že odejdou jinam, a to, že z vás vlastně dělají dojnou krávu. Po dvaceti letech jsem zcela pozbyl chuti se tím zabývat. Už sedm let jsem v naprostém klidu, nemám nervy a jsem v pohodě. A tím, jak jsem do toho hovna šlápl znovu po nějakých pěti letech vydáním OZW, se mi jen potvrdilo, že ten stav trvá. Letos v zimě jsem měl ještě jeden otřesný zážitek, když jsem na jednom koncertě po letech potkal člověka, se kterým jsem kdysi spolupracoval na grafické podobě našich desek. A opět se na mě vyvalila ta žumpa, ty drby z místního pseudorockového minisvěta. A to mě jen utvrdilo v tom, že už NE. Když dělají intriky velké firmy, tak to k tomu patří. To jsou nadnárodní kolosy, které musí tímto způsobem pracovat – tlusté smlouvy a tak, ale když si to dělají navzájem malé firmy a jejich kapely, je mi z toho na blití. Já jsem to tady vždy považoval za malý český dvorek, všichni se známe a je dobré spolupracovat. Nikdy to nešlo. Všichni lidé z jakéhokoli oboru, kteří se vrátili z emigrace a chtěli tu podnikat – Fischerem počínaje a já nevím kým konče – vám řeknou, že Češi se na ničem nedohodnou. Já jsem to zažil kolem roku 1999, kdy tady byla tři největší ‚malá‘ vydavatelství: Black Point, Indies a Rachot. Každý jsme tehdy dávali např. Rock & Popu měsíčně deset až šestnáct tisíc za reklamu. Já jsem navrhl, abychom se sešli a vymysleli komunitní spolupráci, nemyslím slučování značek, ale společné akce, společnou reklamu, společné koncerty. Na všechno bychom pak měli daleko nižší náklady. Dokopal jsem je na jednání do Akropole, ale nic z toho nebylo. Prohlásili, že nevědí, proč by to dělali a jeden po druhém odešli. Strach z konkurence jim koukal z kapes. Taková ta malá česká předposranost, že by se někdo mohl přiživit na mém úspěchu. Směšné.

Nebo kapely. Vydal jsem jedné skupině první desku, nebudu ji jmenovat. A když natočili druhou, chlapci přišli s tím, že to Black Point vydávat nebude, že to vydají u Universalu.  Vůbec je nezajímalo, kolik to stálo, sto tisíc sem, sto tisíc tam, jsou to přece jejich písničky a oni si s nimi mohou dělat, co chtějí. Mysleli, že mnou zaplacenou nahrávku oni přinesou jako vstupenku velkému vydavatelství. Když jsem to nepřipustil, a jejich veledílo vydal, sebrali se a odešli - já byl rád a oni taky.

Člověk může být jak chce geniální, ale musí mít nastavené určité mantinely slušného chování.

Inteligence je vždy spojená s mravností. To je, jako kdybyste řekl o Putinovi, že je chytrý. Pokud tam chybí mravnost, je to jen ukazatel IQ stupnice, nic víc. Výpovědní hodnota je nulová. Resp. hodnota toho člověka.

Každý umělec, aby mohl být umělcem, musí být v první řadě exhibicionista. I takzvaní introverti, jako například Oldřich Janota, kteří jsou bráni, jako že po úspěchu nejdou, potřebují vystupovat. Potřebují ventilovat to, co se jim v hlavách narodilo. Patří to k tomu. A pak je třeba mít ještě něco navíc od pánaboha. A je zajímavé, že většina umělců je mravně nedostatečných. To je fenomén, který provázel už třeba Paula Verlaina. A pro mě je těžké se s tím smířit. V tomhle obdivuji Milana Páleše z Indies. Jemu je to úplně jedno, on s tím pracuje. Když jsem se s ním o tom bavil, říkal, že to ignoruje. A to je podle mě známka profesionality. S tím já mám problém. Já jsem totiž svět umění vždy považoval za svět ctnostný, nekomerční, přátelský vůči sobě navzájem. Bohužel to tak není.

Mimochodem, proč Black Point?

Mně se to jednou zdálo. Prostě to v noci přišlo (smích).

Tahle odpověď se mi líbí. Když ostatní ‚malá‘ a nezávislá vydavatelství začínala, měla nějakou vedlejší činnost, která je živila. Indies měli půjčovnu, Houdek vydává lékařskou literaturu, Lábus má občanské povolání, je ředitelem divadla. Co vy?

Do roku 1996 jsem dělal dětského psychologa, což je moje původní profese. Tím jsem se živil deset let, předtím jsem dělal kurátora u cikánů, tady v okolí (rozhovor probíhal v kavárně na Palmovce) znám všechny místní modely, některým jsem byl jako kmotr na svatbě. Ale v roce 1996 jsem to takzvaně zajištěné povolání pustil, protože jsem na to zkrátka neměl čas. Rozjíždělo se vydavatelství, distribuce a vše, co s tím bylo spojené. A chtěl jsem to dělat naplno, protože to slibovalo mnoho. Vypalování bylo v nedohlednu, natož stahování, a já se začal rozhlížet po lidech, po prostorech, prošel jsem si všemi martýrii, ale živil jsem se tím dobře. Měl jsem tři, čtyři zaměstnance, které jsem platil, a myslím, že dobře, protože jsem nechtěl, aby to byli přiožralí zoufalci, kteří dostanou brigádnické minimum (a pak jsou buď vysmátí nebo nasraní). Chtěl jsem, aby to brali jako solidní zaměstnání a aby „kopali“ za značku. Takže jsem se jim snažil dávat průměrný plat – to, co bylo řečeno státem jako průměrný. Samozřejmě, někdo dostával trochu víc, protože měl na starosti větší porci práce, někdo méně, protože toho tolik neuměl, ale všechno se odvíjelo od průměru. Dneska si říkám, že jsem musel být sebevrah nebo magor. On to o mně prohlásil v podobné souvislosti i v televizi Pavel Anděl, který dělal svou Noc s Andělem. Protože vydávat muziku není žádný med, vydávat nezávislejší hudbu je vůbec v prdeli – území tohoto státu je hrozně malé. Já jsem si jednou spočítal, kolik toho lze prodat, pokud uděláte novou mladou kapelu, za kterou si můžete stát, kterou můžete tlačit přes manažery a přes média. Je to snadné – republika má tolik a tolik milionů obyvatel, za ta léta víte, kolik lidí taková hudba zajímá, kolik jich chodí k vám do obchodu, kolik katalogů vydaváte, kolik máte abonentů na zásilkovce, kolik jich jezdí na festivaly, na koncerty, kde ty samé ksichty stále potkáváte, občas nějaký fanoušek přibude, občas ubude. Držíte se tak na deseti tisících, z toho si to koupí tak každý pátý, takže jsem došel k tomu, že když vydáváte novou kapelu a vylisujete pět set kusů, jste rád, že to do dvou let prodáte. Vydávat Psí vojáky to není žádné umění, když už má kapela jméno, jde to v podstatě samo, ale u nových kapel je to vždy z ruky do huby. I Supraphon dneska dlouho váhá, jestli vydat takové věci jako Kuře v hodinkách nebo Město Er. A to oni sází na zavedené věci, které omelou ještě přes Rádio Beat a dávají tomu masovou podporu.

Takže já jsem ten sebevrah, který se tím vždy snažil živit. Pravda, jeden čas jsem koketoval s tím, že se vrátím do poradny, ale pak už to nepřicházelo v úvahu. Jsem dost svérázný a potřebuji volnost a svobodu. Teď se živím prodejem na e-shopu. Kamenné obchody jsem zavřel z podobných důvodů, jako jsem přestal dělat kapely. Do obchodů chodili lidé, kteří všemu rozumí, a vy jste ten idiot prodavač, který nerozumí ničemu. Mají to odněkud vyčtené nebo jim to někdo poradil v hospodě. Takže vás to přestane bavit. Těch lidí, kteří vás respektují jako fanouška a znalce, je minimum. A ti, když si přijdou popovídat, si nic nekoupí, protože to mají nebo to znají nebo to nechtějí (smích). A hřebíček do rakve byl prodej zahraničních věcí. Já už jsem nakonec ani mainstream nenabízel, protože Hendrixe a podobné kapely jsem sice v katalogu měl, ale stejně si to objednávalo minimum lidí. Takže jsem vozil spíš alternativu, Art Zoyd počínaje a konče třeba starým krautrockem. To tady nikdo neměl. A zjistíte, že v Evropě to vydává spousta lidí, s někým se dohodnete a s někým ne. Třeba s Francouzi, kteří dělali Art Zoyd, jsem se dohodl bez jakýchkoli problémů, to sem chodilo po balíkách, s lidmi, kteří dělali Magmu, jsem se nedohodl. S Chrisem Cutlerem jsme se dohodli také okamžitě, co dva měsíce jsme dovezli zboží za čtyřicet tisíc, s Residents byla výborná spolupráce. Pak jsem zjistil, že je lepší vykašlat se na Evropu a vozit všechno z Ameriky. Protože Amerika je tak veliká, že ten, kdo se tam živí prodejem tohoto druhu muziky, má na skladě úplně všechno. Šlo jen o to najít toho správného člověka. A když jsem ho našel, začal jsem vozit evropské i americké tituly z Ameriky v jednom velkém balení, protože to vyšlo levněji. A sliboval jsem si od toho, že to spolu s vydáváním, obchodem a internetovým prodejem posílí finanční pozici, bude se moci vydávat více věcí, klukům budu moct přidat atd. Ale to se nestalo. Čím víc vyděláte, tím víc peněz musíte do obchodu vrátit a investovat do dalších věcí. Procento zisku zůstává téměř stejné, vzhledem k velikosti republiky a trhu je nárůst minimální. A ve finále zjistíte, že vám na konci měsíce chybí v obchodě zboží za deset tisíc, a nejsou to Gottové nebo Hendrixové, jsou to přesně tyto těžko sehnatelné věci. Takže ti kámoši, se kterými se o tom bavíte, vám to tam kradou, chodí to k vám vyzobávat. A tak jsem si řekl: „Taký kokot, konec!“

Pojďme od černé historie k ještě černější a dávnější historii. Co vám dalo impuls, abyste Black Point založil?

Já jsem se těsně po revoluci každý den, když jsem jel z práce, zastavoval v redakci Vokna. Bylo to po převratu v roce 1989 a byla tam spousta práce. Letáky, tisky, roznášky. A František „Čuňas“ Stárek se rozhodl, že půjde pracovat na BISku. Přišel a povídá: „Hele, BISka potřebuje psychologa, je to dobře placený.“ Já jsem odmítl s tím, že chci dělat muziku, žít volně a ne chodit někam do práce. Kdybych to tenkrát udělal, mohl jsem být dnes plukovníkem s dobrým důchodem, plešatá mánička (smích). Black Point vznikl tak, že jsem od počátku osmdesátých let chodil s magnetofonem na koncerty a nahrával je. Když se atmosféra po listopadu 1989 uvolnila, chodil jsem a nahrával víc. A protože jsem byl ve Vokně, byl jsem v obraze, takže jsem věděl, že Sváťa Karásek bude 1. ledna 1990 hrát na Národním výboru Prahy 2 na Vinohradech. A tak jsem ho nahrál. Dopadlo to tak, že to byl vlastně jakýsi minifestiválek druhé kultury, vystoupili tehdy Jirous, Hutka, Hever and Vazelína Band, Zdeněk Benýšek a další. Nahrávka se povedla, šel jsem za Čuňasem, že bychom to v rámci Vokna vydali. Jen roztočené na kazetách. Protože tehdy ještě nikdo nevěděl, jak se vydávají desky. To věděl jen Supraphon. A on: „Jo, jo, co k tomu potřebuješ?“ „Tvoje požehnání a kazety.“ Ty tehdy nebyly. V Tuzexu na Pankráci jsme koupili padesát ne moc kvalitních kazet BASF (jiné tam neměli), já jsem si od kamaráda půjčil druhý magnetofon, kazety jsem nakopíroval, Luboš Drtina udělal obal podle mého návrhu a dali jsme do Voknovin, že je nahrávka k dispozici. Po kazetách se jen zaprášilo. Mnohokrát se to reeditovalo a to bylo poprvé, kdy se na nějaké nahrávce objevilo „Black Point“. Na základě úspěchu tohoto titulu jsem Čuňasovi navrhl, aby Vokno bylo také hudební vydavatelství. „Já odcházím na BISku, tak si to tady domluv.“ Nikdo neměl zájem a mně to přišlo líto. Já jsem totiž čekal, že po převratu někdo vydá všechny ty Švehlíky, Extempore a vůbec muziku, která mě zajímala. Všechny ty samizdatové nahrávky, které byly velice dobré a které byly buď u kapel, nebo u Cibulky. Pravda, Kocour založil Globus, ale protože byl deset let v emigraci, hudební scénu v Čechách vůbec neznal. Pomáhal mu Tomáš Křivánek z Jazzové sekce. Ten mu poradil, aby vydal Chadimu, takže první titul byla deska Es reut mich f… od MCH bandu. Pak vydal Krÿsu, kterou tady nikdo neznal, a pak Davida Peela. Ale bylo to takové nesourodé. Psí vojáky tehdy Kocour neznal a byl trochu problém mu je ‚nacpat‘. Takže pak vsadil na Křivánka a ten to dirigoval. Mimochodem dodnes lituje toho, že Křivánek odmítl Tři sestry. Kocour pak říkal: „Víš, kolik toho pak prodali u Kočára? To jsou prachy!“ (smích). A já jsem si tedy říkal, proč moje oblíbence nikdo nevydává. Kocour to neznal, Indies, to byli takoví slušní chlapci, ti underground neměli rádi a vydávat ho nechtěli. Takže já jsem ty podzemní nahrávky začal roztáčet na kazetách.

Je zajímavé, že jste kazety používal poměrně dlouho.

Tehdy to jinak nešlo, cédéčko byl přepych, málokdo měl přehrávač. Problém byl, že tehdy žádné studiové nahrávky nebyly. A když už třeba Umělá hmota vydala u Globusu desku Barbara, tak to bylo sice natočené ve studiu, ale bez šťávy, ploché, zvuk bez života, dneska zaplať pánbůh za to, ale kdo tehdy Umělou hmotu znal, věděl, že to je nářez, český Iggy Pop. Takže kazeta, kterou já jsem natočil živě v únoru nebo březnu 1990, se prodávala pořád. Pak jsem se seznámil s Jirkou Synáčkem, který prodával desky v prodejně ArtFora u Srpa a chtěl vydávat hudbu ‚oficiálně‘, hlavně na CD. Udělali jsme první titul, který vyšel na všech třech formátech – na LP, CD i kazetě – a byla to Svině od Michael’s Uncle. Tedy – vydavatelem jsem se stal proto, že v prodejnách hudby nebylo to, co jsem si chtěl já koupit. Tedy jsem si to musel vydat.

Co budoucnost?

Myslím, že doba stahování už je pryč, o vypalování nemluvě. V posledních několika letech roste tendence lidí kupovat, jak vinyly, tak cédéčka. A poslouchat streamy. Zmáčknout, poslechnout a rozhodnout se, jestli vlastnit nebo ne. Zažil jsem, když to začínalo, ti první předplatitelé chodili, poslouchali, bylo třeba všechno slyšet hned. A mně to přišlo divné. Ale časem se to ustálilo, člověk si může kdykoli poslechnout téměř cokoli a nemusí to fyzicky vlastnit. Nezabere vám to půlku obýváku. Za poslední dva roky se ale vrací fenomén ‚mít to‘. Ale jenom to, co se dotyčnému opravdu líbí. Je to samozřejmě jen přirovnání, ale takhle to bylo za bolševika. Desky se sehnat daly, byly drahé, nedostupné, ale daly. A já jsem si kupoval jen vinyly, které jsem opravdu chtěl. Nahrávky jsem měl na cívkách, poslouchal jsem to nějaký ten týden a pak jsem si řekl – tohle vlastně opravdu CHCI. A to je i dnešní tendence.

Je pravda, že nebýt uloz.to, tak se třeba ke Krchovskému nedostanu.

A přitom uloz.to je vlastně ta špína. Legálně vykličkovaný potrat. Streamové servery to nahrazují a to je dobře. Je to za pakatel, máte přístup k daleko většímu sortimentu, nemusíte nic složitě hledat, vše je na jednom místě. Já jsem byl teď v Dánsku a díval jsem se tam po hudebních obchodech, kterých je poskrovnu, stejně jako u nás. A je zajímavé, že se to ubírá vinylovou cestou, ale paralelně s novými vinyly jdou i secondhandové. A minimálně v poměru jedna ku jedné. Takže se vrací zase to materiálno. Lydy jsou lydy. Kdo to zpíval?

Laura a její tygři (Ondřej Krista)

______________________________________________________________________________________________

 

TRUTNOVSKÝ FESTIVAL OČIMA HOKYNÁŘE (psáno r. 2000)

Bylo jaro 1990 a v redakci Vokna, kde jsem se tehdy ochomejtal, se objevoval Martin Věchet, který chystal rockový festival v Trutnově. Básník Luděk Marks se po jeho odchodu vždy chytal za hlavu, zvedal oči a mumlal něco o jelitech, ale já Věcheta neznal a nezajímalo mě to. Naopak, domluvil jsem se s ním, že fesťák nahrajeme. Vzali jsme cívkáč AKAI 630, pásky a bylo.

V Trutnově byla cítit ještě nadšená atmosféra svobody. Hrála Umělá hmota, Sváťa Karásek, z Austrálie přijel Čárlí Soukup (se kterým jsme s Luďkem Marksem udělali rozhovor pro Voknoviny), vyhrával MCH Band, Garáž, Psí vojáci, Šanov, Kokrment a další „problematické soubory“ minulé éry. Všechno bylo skvělé, lidí moc nebylo, zato se k sobě chovali nějak nenormálně dobře – měřeno optikou bolševismu. Měl jsem s sebou pár kazet nově vzniklého vydavatelství Vokno – Black Point a zkoušel je nabídnout přes zvukaře lidem ke koupi. Prodala se jedna kazeta a tak jsem se na to vykašlal, zábava byla přednější. Druhý den ráno se až pod pódium prorvalo několik aut a z nich vylezli hoši, kteří ihned na střechy a kapoty nacpali knihy a časopisy před revolucí nedostupné. Takhle se to dělá! Lidi se seběhli a kupovali. Jeden z hokynářů byl Žluťák z Vokna, a tak jsem k němu přifařil své kazety. Prodaly se téměř všechny. Tím pro mě skončila obchodní část festivalu. Přítel s cívkáčem sice pečlivě téměř celý festival nahrál, ale materiál stál za prd. Zvukař zvučí pro areál a ne pro nahrávku a tak chybějí nástroje, byl velký šum a brum atd. Proti nahrávkám, které jsem za totáče pořizoval v klubech to byla slabota a vše jsme vymazali. Martinu Věchetovi jsem z toho předtím udělal kopie na kazety, víc se dělat nedalo.

F32

V roce 1991 jsme na festival vzali malý stolek a kazety BP a zkoušeli štěstí s prodejem. Tehdy jsme si stoupli nad hlediště vedle promítací kabiny, další rok dolů pod schody jdoucí od hlavního vchodu k pódiu, kudy procházela většina lidí. To už vedle nás měl svůj stůl také Mr. Houška s knihami Volvox Globator. Naše tržby byly zanedbatelné, dnes se dá říct, že nám to možná zaplatilo benzín na cestu, jídlo a pití už těžko. Také sortiment byl malý, nabízeli jsme jenom kazety Black Point, vinyly nešlo vozit pro jejich velikost a váhu a CD titulů bylo pár. Ale to nám nevadilo, jezdili jsme prodávat na festivaly spíš pro zábavu, z důvodu být tam, potkat spoustu známých, poklábosit s nimi, poslechnout muziku. Žádné nahrávky jsme už nepořizovali, nemělo to cenu, navíc drtivé většině kapel už vycházely regulérní desky, takže tohle dokumentování ztratilo smysl. Jezdil jsem v té době už s Bedřichem, jinak vedoucím z pražského Memphisu, kterého to bavilo stejně jako mě. Zažili jsme tuny neuvěřitelných historek.

Ale – stánkový prodej, ač se zdá být záležitostí pro absolventy zvláštních škol – musí bezpodmínečně splňovat pár základních věcí, bez kterých nemůže být úspěšný. Jednou z nich je dobrá komunikace s pořadatelem a druhou dobré místo. Lokalita, kde proudí co nejvíce lidí. Obě tyhle věci s Věchetem žalostně nefungovaly. Zdá se to neuvěřitelné, ale přestože trutnovský génius chtěl, aby jeho festival byl ten nejnej a tedy pochopitelně, aby tady prodávali svou hudbu a knihy tehdy prestižní Black Point, Maťa nebo Volvox Globator, nedošlo mu, že nám musí také dát takové podmínky, aby se nám tam vyplatilo jet. Což bylo na mrtvici obzvlášť později, když chtěl za pronájem nehorázné částky. 

 F44

Trutnovský festival se postupně měnil a v roce 1992 už bylo všem, kdo jej sledovali, jasné, oč tady nadále půjde. Mr. Věchet, majitel agentury a zlatnictví Geronimo, se evidentně vydal poněkud jinou cestou, nežli kam měl původně našlápnuto. Všechno začalo brát šejdra. Především kapelám typu Invalidního důchodu nebo Umělé hmoty sdělil, že oni už si nezahrají, neboť jeho festival je PRESTIŽNÍ. Co to znamená konkrétně mohli návštěvníci okusit na vlastní kůži. Věchet pozval kapely, které měly s původním festivalem pramálo společného. Objevili se popaři, které nešlo vydejchat. Možná ještě dědouška Petra Nováka, ale Alkehol nebo Tichou dohodu opravdu nemůžu. Ivan Hlas také nebyl zrovna undergroundovým typem, ale čerstvé vavříny za hudbu k filmu Šakalí léta mu způsobily TV popularitu a tím také otevřely vstup na Trutnov.

Věchetův kalkul byl jasný – z jasně profilovaného udg festiválku udělat monstrózní podnik s maximem diváků. Proto také zvolil televizní jména účinkujících, která znala i většina venkovanů, kteří by na Umělou hmotu v životě nepřišli. Co je platné, že v Praze po klubech hrály dobré kapely, když na ně nikdo v Trutnově nepřijde? Pražáci jsou pohodlní a na festivaly jezdí minimálně.

Pan pořadatel chtěl opět pořídit nahrávku své akce a volal mi kvůli tomu. Snažil jsem se mu vysvětlit, že to nemá smysl a proč, ale on měl svou pravdu. Domluvili jsme se tedy tak, že já dovezu stroj a materiál a on dodá posádku, která to bude obsluhovat tři dny a dvě noci. Ajajajaj! Vzal jsem s sebou výborný deck SONY a sehnal tehdy běžně nedostupné chromové dvouhodinové kazety maxell, aby starání bylo co nejméně. Jenomže - zvukař na místě o ničem nevěděl. Přesto mě připojil a když festival začal, zmáčkl jsem nahrávání a šel shánět Věcheta. Nikdo totiž nevěděl o člověku, který by měl obsluhovat magnetofon. Samozřejmě, že žádný neexistoval a já tedy řekl Věchetovi, že to zavírám a končím. Věchet narychlo domluvil se zvukařem, že bude kazety měnit on. Druhý den se dokonce objevil opilý spící člověk vedle zvukaře, který blábolil, že on je ta obsluha. Vyhodil jsem ho.

Večer hrála zbrusu nová hvězda českého rocku, kapela Jolly Joker and the Plastic Beatles of the Universe, kterou tehdy velice vehementně a schopně procpával její manažer Kočár. Naživo to byl tuhej nářez. Kočára jsem znal ještě z totalitních akcí a později z Vokna. Byl jsem se podívat na jeho novinku, když v tom ke mně Kočár došel a ptal se mě, jak to, že nahrávám bez svolení jeho kapelu. Vysvětlil jsem mu, že tyhle věci si měl dojednat Věchet, že já jsem v podstatě pouze majitel stroje. Ovšem musel jsem mu také sdělit,že Věchet má ten názor, že na svém festivalu si může nahrát všechny kapely tak, jak on bude chtít a hotovo (trutnovský génius mi tohle opravdu před akcí řekl).

„A jestli chceš, tak to klidně vypni, stejně z toho bude prdlajs,“ řekl jsem mu. 

„Tak může nahrávat co chce, jo? Tak to si chlapce najdu, teď mě nasral,“ odtušil Kočár a ztratil se ve tmě.

Nahrávky byly strašné. Nejenže zvuk byl v podstatě jenom vokál, kopák a občas některý z nástrojů. Spousta šumu a brumu. Zvukař se na měnění kazet vysral, měnil je jen občas, když si vzpomněl. Většina kazet tedy vypadala tak, že např. na začátku byl kousek poslední písničky z bloku nějaké kapely, pak pětačtyřicet minut různých tich a pazvuků, když se přestavoval aparát a na konci kazety třeba ještě jeden a půl písničky další kapely. Na druhé straně kazety pak kus někoho, kdo hrál třeba o pět hodin později. Zachyceny byly snad všechny pauzy a přestavby, v tomto ohledu byl dokument vynikající.

Věchet si kazety neodkoupil v závěru festivalu, jak bylo domluveno. Prostě se neukázal a mě už se zajídalo jej hledat. Když jsem doma zjistil úroveň nahrávek, chtěl jsem kazety přemazat, ale zkusil jsem ještě volat Tomáši Katchnerovi, který s Věchetem na festivalu dělal. Nechával jsem mu spoustu vzkazů, na něž se milý pobočník ani nevysral. A jednoho krásného dne mi slečna na jeho telefonu řekla, že Tomáš odjel do Paříže. Věchet se o pásky nestaral vůbec.

„Dobře, když vy na mě, tak já na vás tuplem,“ řekl jsem si a začal kazety používat pro svou práci.

A co čert nechtěl. Byl takhle večer, konec listopadu, byl jsem doma sám a koupal děti. V tom zvoní telefon a Věchet že chce kazety. Vysvětlil jsem mu situaci. Ale protože zlatník je trouba, tak nic nepochopil a NEVĚŘIL mi. Myslel si, chudák, že mu nahrávky nechci poskytnout a budu je tajně rozmnožovat a prodávat, a budu ve velkým balíku! Děti ve vaně chtěly ven a začaly brečet. Omluvil jsem se a chtěl hovor ukončit. Ale chytrolín to pochopil po svém.

„No dobře, tak až budeš chtít prodávat u mě na fesťáku, tak já se taky na něco vymluvím,“ řekl trutnovský.

„Máš děti?“ optal jsem se, vida, že zřejmě netuší, co dokážou dvě řvoucí děti ve vaně.

„Do toho ti nic není,“ odpověděl chudák opět po svém a já mu řekl, že mu pošlu poslední dvě nesmazané kazety na dobírku, jestli chce.

„Ale ať na nich není žádná sračka,“ byl poslední příkaz pana Věcheta.

Poslal jsem mu, co zbylo. Věchet se nechal slyšet, že to bylo moc drahé, nahrávky špatné (v tom smyslu, že za to můžu já a mašina) a vůbec, kdyby věděl, že přitáhnu TAKOVEJ magneťák, tak tam mohl dát svůj, má možná lepší. Nevysvětloval jsem už Prostoduchému problematiku nahrávání festivalu a parametry stroje už vůbec ne, bylo by to zbytečné. Neříkal jsem mu, že jsem tam táhnul drahou mašinku jenom proto, aby se na ni dva dny prášilo, aby do ní nalezl všechen ten sajrajt ze vzduchu, aby tam mašina dva dny nonstop zbůhdarma svítila, aby ji nikdo nepřikryl, když pršelo, zatímco on, Velký Geronimo, se vysral jak na slíbenou obsluhu, tak na odkoupení kazet, ve kterých mi ležely peníze… Ostatně, při prvním listopadovém hovoru jsem mu to vysvětlil dostatečně podrobně.

F11

Slabomyslný odmítl na rok 1994 stánkový prodej Volvoxu, protože se hezky skamarádil s Maťou a tak měl přednost Maťa. Udělal to ovšem způsobem, ze kterýho se zvedal žaludek. A já se ho zeptal, jestli vůbec má jezdit prodávat Black Point. Festival jako přehlídka hudby a místo pro setkání se známými mě už přestal zajímat. Uchvátaný maratón hudby dobré versus strašné, přátelé téměř žádní – to už mě nebavilo. Nastoupili diváci TV, ožralové a správní lidé, kteří musí být viděni všude, protože jsou IN. Zbyl jen ten kšeft – i pro nás.

„No, když najdeš další kazety z loňskýho fesťáku, tak přijeď,“ šklebil se Věchet.

„Nemám už žádný kazety,“ řekl jsem mu.

„Tak dobře, tak si to budeš muset zaplatit,“. (Až dosud jsme dávali Věchetovi muziku na kazetách coby nájemné).

„Kolik chceš?“

„Tolik, co platí ostatní,“ smál se vesele Věchet, který dobře věděl, že ani náhodou nevyděláme to, co stánky s pivem a proto je pro nás jeho podmínka nepřijatelná. Popřál jsem mu úspěšný podnik a další tři roky tam nejel. Až přišel rok 1996.

 Jednou se mě ptal Lubor Maťa, proč už na Trutnov nejezdím. Řekl jsem mu o příhodách s Věchetem, jeho nesolidnosti, navíc o naší poslední roztržce kvůli nahrávce festivalu. Ale Maťa mi řekl, že Martin je jeho kamarád a nepřipadá mu to tak zlé a že by mě určitě rád viděl na fesťáku, ať mu zavolám. Taky mi řekl, že tam nikdo jiný s muzikou nejezdí (myslel jsem si, že Věchet si místo nás okamžitě obstará náhradu) a že by to bylo tedy dobré i pro lidi. I zavolal jsem Věchetovi a on souhlasil. Chtěl za místo nějakou sumu, tenkrát jsme to domluvili na 7000,-. Mohli jsme si to dovolit risknout: Jednak jsme během těch tří let absence začali dělat distribuci Globusu, Indies, Rachotu, ANK, Střílkovi, Day Afteru a dalším, takže zboží bylo dost a navíc už masově jela CD. A Věchetův podnik se natolik rozrostl v návštěvnosti, že jsme se domnívali, že bychom nemuseli prodělat. Sedli jsme s Bedřichem do citrouše a jeli.

F66

Přijeli jsme na místo v pátek dopoledne a čuměli jsme. Za ty tři roky, co jsme tam nebyli, se hodně změnilo. Festival byl pojat velkoryse – silnice kolem areálu byla plná stánků, doprava odkloněna jinam. Na kopci stan s taneční muzikou, v areálu jenom stánky s chlastem a jídlem, zbytek venku. A byl tu první – tradiční - problém. Nikdo z pořadatelů nevěděl, že máme přijet, nikdo nás nikam nechtěl pustit, nikdo nevěděl, kde máme místo na stánek. To všechno mělo být zařízeno, Věchet mi ještě v předvečer festivalu, když jsem mu volal, že od něho nemám žádné potvrzení ani smlouvu, a kdeže tedy máme místo na stánek, řekl, že vše se dozvím na místě, všechno je perfektně přichystáno a zpracováno. Jo, hovno. Pravda, bylo tam jedno slušnější místo kousek od brány, ale stánkaři kolem nám hned řekli, že tam má ještě někdo přijet. Kdo, to nevěděli. Nevěděli to ani pořadatelé s vysílačkami. Věchet se nechal zapírat a do areálu nepáchl. Řekli nám, ať si postavíme krám v autobazaru. Bylo to hnusný místo na okraji festivalu, kam nikdo nepřišel. Navíc bylo všude kolem strašně stánků se žrádlem a pitím, protože rok předtím se sjelo do Trutnova na festival tolik lidí, že na ně nikdo nebyl připraven. A tak, když lidi snědli a vypili areál festivalu, vydali se jako kobylky do města a po jeho zruinování na okolní vesnice. Nebylo to prý nic příjemného. Tentokrát tedy tahle situace neměla nastat. Problém byl v tom, že my se mezi tím vším úplně ztratili. Nepomohla nám ani vlajka, kterou jsme si nechali těsně před odjezdem za nekřesťanský peníze vyrobit. Visela zplihle a logo Black Point na ni nebylo poznat. Zbytek prvního dne jsme v autobazaru vydrželi, ale neutržili jsme skoro nic. Uvnitř areálu byl pouze stánek Mati. Nevím, jestli Maťa kouří, ale Věchet jej tam nechal.

Ráno jsem se vzbudil v pět a šel si dát kafe k vedlejšímu stánku. Než mi ho udělali, prošel jsem si areál. Pěkné místo blízko brány bylo stále prázdné. Mezitím se vzbudil Béďa. Dlouho jsme se s tím nepárali, v šest ráno už byl Black Point přestěhován na ono prázdné místo. A vzhledem k tomu, že nám další dva dny nikdo nic neřekl, myslím si, že to bylo ono místo pro nás. Jen o tom holt nikdo nevěděl. My přišli Věchetovým bordelem o pěkných pár tisíc. Další dva dny jsme prodávali a kšefty nebyly nijak unikátní. Přesto jsme se docela zaplácli. Poslední den se stavil Věchet osobně a na výtky k jeho bordelu nereagoval. Vybral prachy za nájem a odešel.

 Byl to zřejmě první z roků (1996), kdy festival už nešel nahoru. Myšleno účastí diváků. Výběrem umělců byl v prdeli dávno. Pelmelová dramaturgie, „aby se to všem líbilo“ nebyla k ničemu. Věchet totiž rostl rok od roku a k lidem, který zrovna nepotřeboval, se choval hnusně. Mám dojem, že hodně mu v dramaturgii „pomohl“ pan Zdeněk Suchý, kterého Věchet používal jako konferenciéra svých festivalů.  Suchý byl televizní tatínek Šedesátek a jiných vždy zprvu slušných a později strašných pořadů. Netajil se svými sympatiemi k řemeslně prázdnému bigbítu pro milióny, který představovaly tehdejší Christ Superstars hvězdy Střihavka a spol. Navíc začaly na Trutnově exhibovat tělesa nemající s rockovou kulturou společného vůbec nic. Banjo Band Ivana Mládka nebo Felix Holzmann. Možná to byl pokus o výbornej vtip, jak z nich udělat blbce před celým amfiteátrem. Jeden z nich, myslím, že to byla Czáková, to prokoukla a nepřijela. Když začala frčet taneční muzika, rocker Věchet prostě šel s dobou a zřídil stan s DJs. Občas něco naživo. A zase přijelo víc lidí. A zase stál festival o něco víc za hovno. A pak se projevila další věc: Totiž, že lidi nejsou úplný blbci a nenechají si vrtat druhou díru do prdele: Vypískali Alkehol, na Alici Springs se snesla mračna kelínků atd. Věchet včas přibrzdil a nenápadně se další roky zase začal opírat o trochu solidnější muziku a především o hlasitější proklamace, ze kterých mělo být všem jasné, co festival v Trutnově představuje. A hlavně to nic nestálo. Začal festival „někomu“ věnovat - Chartě 77, indiánům apod. Směšné.

Věchet má neuvěřitelně rád peníze. Je schopen se donekonečna hádat o pěťák a je schopen lézt do prdele agenturám a žebrat o minimální honorář za kapely. Uplatňuje přitom image ne moc šikovnýho, ale sympatickýho vlasatýho kluka, kterej chce se zápalem něco udělat, neví moc jak, a nemá na to moc peněz. Funguje to výborně. Pamatuji si, jak mi řekl v roce 1997, když jsem vydal Echt!, který byl tehdy ještě bez agentury, a Věchet moc chtěl, aby mu tam hrál – ovšem za pusu:

„Proč to neděláš jako třeba BMG?  Když chtějí, aby u mě hrála jejich kapela, daj mi za ní ještě třicet tisíc! Tak se to má dělat!“

Řekl jsem mu, že nejsem BMG a nevydávám sračky, které bych musel cpát lidem skrz prachy. A jestli chce Echt! ať jej pozve a zaplatí. Totéž s Činnou. Obě kapely tam nakonec hrály, aniž jsem se s Věchetem dál  bavil. Stejnou zkušenost udělal s Věchetem Miloš Gruber z Indies.

Přišel rok 1997. Trutnovský génius ještě udělal malou kulturní vložku. Nevím, jestli mě tím chtěl nějak držet v šachu nebo to byla opravdu jeho naivní představa – navrhnul mi, že nemusím platit za místo, když festival natočím a vydám z něj CD. Odmítl jsem s tím, že věc je příliš nákladná a neprodejná. Věchet si myslel opak. No, a protože je zvyklý dělat habaďůry, a tím pádem je čeká i od ostatních, nevěřil mi a zavolal Indies. K jeho překvapení se dozvěděl od nich totéž co ode mě. Řekl mi to o několik týdnů později v Praze v Akropoli, kde jsme se setkali. Někdy kolem půlnoci jsme se sešli dole v hospodě. Přizval ještě Maťu, kterého chtěl do projektu zřejmě také nějak zatáhnout. Já opět vysvětlil všechny důvody proti a navrhnul jsem Věchetovi, když je tak přesvědčen o skvělé prodejnosti festivalového CD, aby si najal jinou firmu, která mu to udělá. Přece to nemusím dělat já. Ale z Věcheta vylezlo, že Indies volal hned po mě a navíc že myslel, že bych to měl i platit. Vysmál jsem se mu.

„A jakej náklad si představuješ?“, ptal jsem se ho už víceméně pobaveně.

„No, takovejch deset tisíc, a kdyby to bylo málo, tak by se přidělalo,“odtušil trutnovský bezelstně.

„A jak to chceš prodat?“ ptal jsem se dál.

„No přece hned na příštím festivalu. A kdyby něco zbylo, tak normálně. Ale nejlepší by bylo, kdyby se to stihlo vyrobit ještě do konce festivalu, to by se jich na místě prodalo určitě víc.“

Lubor Maťa se snažil Věchetovy představy o nákladech a prodejnosti také uvést do reality, ale šlo to ztuha. Ke cti páně Věcheta nutno říci, že asi po hodině akceptoval naše připomínky ke svému návrhu a dohodli jsme se na něčem úplně jiném: Maťa vydá knihu o festivalu a oba si NĚJAK vyřídí práva s kupou firem, jejichž kapely hrají každoročně v Trutnově („My jim nic platit nebudem, naopak, zaplatí nám oni, že mohou mít kapelu na tak skvělé desce“, domnívali se Maťa a Věchet a já se usmíval). Black Point se měl postarat o výrobu CD, které bude přílohou knihy. Vše zaplatí sponzor. Nějakej… Bylo patrné, že i Maťa od počátku věděl, že je to celé pitomost. Ale proč by si Věcheta rozhádal, že…

Stále 1997. Věchet dostal nápad, že tentokrát budou všechny prodejní stánky v areálu. Fajn - ale dole, u schodů, na nejlukrativnějším místě, kudy musí projít každý příchozí a tím prostě o vás ví, bude jenom pití a jídlo, kdežto ostatní stánky budou v „klidové zóně“. Nazval tak háječek za hledištěm, za horizontem, kam zabloudí tak padesát procent diváků a ještě ne zcela střízlivých. Většina jich totiž dojde na plac, dřepne a kouká. Chodí pro pivo a tančí. Dojde se vymočit a usne. A další den totéž. A třetí den zase. Do „klidové zóny“ nemusí. Nemusí projít ani kolem ní. Tihle lidi o vás prostě nevědí. Když jsem o tom ještě před festivalem mluvil s Maťou, řekl mi, že do „žádný klidový zóny“ nepůjde, rozdělá si stan dole a hotovo. Já mu to za sebe jen potvrdil.                  

A byl tu festival. Dojeli jsme na místo a bylo to ještě horší než v předcházejících letech. Na bráně o nás nikdo nevěděl a já musel přesvědčovat, křičet a řvát na lhostejné pořadatelské pohůnky, aby mi alespoň zavolali někoho, kdo může rozhodnout, zda můžeme dovnitř čili nic. Nakonec mě milostivě nechali zajet do areálu, a začali jsme shánět Věcheta. „Odjel do Prahy,“ dozvěděli jsme se od prvního pořadatele. „Odjel do Tater,“ řekl nám o chvíli později někdo úplně jiný. Nakonec jsem uviděl kluka, kterej mobilem evidentně mluvil s Věchetem. Požádal jsem ho o spojení s tátou festivalu, jenomže ten mě za žádnou cenu nechtěl. Ale po chvíli mě kluk předal, nebavilo jej tlumočit naše vzkazy, a Věchet mi cizím hlasem řekl, že si mám dát stánek do „klidové zóny“ a hotovo. Řičel jsem na něj, že to snad nemyslí vážně a že tam tedy ne a jak to, že o nás zase nikdo neví atd. Věchet se nakonec vykroutil z nepříjemné situace tím, že mi řekl, že on o tom vlastně vůbec nerozhoduje a že spodní část areálu, kde chci mít stánek, má v pronájmu kluk jménem Švestka. Tak ať se s ním „když tak“ domluvím. Zbytečnost takového jednání jsem slyšel z jeho hlasu dopředu.

F55

Hledal jsem Švestku. Našel jsem ho a on byl vstřícný. Hned se zeptal, kde chci mít stánek a když jsem mu ukázal místo, souhlasil a optal se, kolik mu dám za pronájem. „Pět tisíc,“ řekl jsem smluvní cenu a Švestka se rozesmál. Prohýbal se smíchy, plácal se do kolen a halekal: „Víš, kolik se tady platí za stánek? Víš to vůbec?“ Když se uklidnil, řekl mi, že to jistě nemyslím vážně a že se musíme domluvit jinak. Musel jsem trvat na svém, bylo to tak domluveno s Věchetem a nebyl jsem si jist, že bych víc uživil. I Švestka trval na svém. Už jsem se viděl, jak jedu zpátky do Prahy, když mi nevědomky pomohl Kačer.

„Šííímáááááá!“ řval nezvladatelný živel přes půl areálu a mířil k nám. „Nazdar ty kluku, víte, kdo to je?“ hulákal a rozhlížel se po ostatních, přičemž mě mačkal svýma velkýma prackama, „to je Šíma, Vokno, Black Point, kazetová kultura, ty vole! Ten je tady správně, ten tady musí bejt!!“

Švestka pookřál, zamumlal, že teda sedm a já souhlasil. Během našeho stavění se nejspíš na BP informoval. Po chvíli za námi přišel a stranou mi řekl, že pět. A bylo.

Postavili jsme stánek, vybalili zboží - a přijel Maťa. Začala druhá část kabaretu. Maťa rozbíjel svůj stan vedle nás. Řekl jsem mu o opeře s Věchetem a doporučil mu setkání se Švestkou. Maťa jej ihned odchytil a řekl mu, že si vedle nás staví stánek. Švestka se jej zřejmě ptal na cenu.

„Já to tady mám zadarmo!“ pravil sebevědomě nahlas pražský nakladatel a Švestka zalapal po dechu. Současně z okolních stánků nevěřícně vykouklo několik hlav, aby si prohlídlo tu raritu. Ale Maťa nehodlal ustupovat. A už se smažil telefon Věchetovi, už to zase jelo…

            Maťa prodával vedle nás a byli jsme jediní mezi potravinami. Nebylo to nejhorší. Byl jsem se podívat nahoře v „klidové zóně“. Stánky, které se tam choulily, moc lidí neobklopovalo. Byl jsem rád, že jsme se tam nedali zahnat. Od prodavače piva jsme se dozvěděli, že za stánek s pivem se pořadateli platí třicet tisíc. Vida, proto měl Švestka ten záchvat smíchu. Od prodavače jsme se ale také dozvěděli, že letos toho moc nevytočil, má tržbu přes šest set tisíc, průměr. Ani jsem se nesnažil spočítat, jestli máme míň desetkrát nebo dvacetkrát nebo kolikrát vlastně…

V neděli odpoledne, když festival pomalu končil, se objevil Věchet. Přišel pro peníze za nájem.

„My už zaplatili,“ povídám mu laskavě.

„Jak to, komu?“ okamžitě vyjel trutnovský.

„Inu, Švestkovi přece. Řekl jsi mi, ať se s ním dohodnu, jak chci, ne? Tak jsem se s ním dohodl,“.

Věchet stál totálně zpitomělej, ruce jak dva salámy, a povídá:

„Takže já nedostanu zase nic, jo?“

„Nevím, jestli ZASE, ale od nás určitě ne. Zeptej se na to Švestky, ten to tady má celý pronajatý, víš?“

Věchet pomalu odcházel a nevěřícně kroutil hlavou.

„To je ale BLBEC,“ prohlásil vážně kolega Bedřich, který se za ním díval. Za pár hodin jsme nacpali do citrouše zbytky zboží, zvedli ho z prachu, špíny a kelímků Trutnova a frčeli ku Praze. Byl to náš poslední festival v Trutnově - ale to jsme v té chvíli nevěděli.

A byl tady devadesátý osmý. Už od ledna se Věchet vyjadřoval o festivalu velmi vyhýbavě. Prý nějaké problémy. Koncem jara už bylo jasné, že festival nebude. A že jestli bude, nebude jej dělat Věchet. V osobních telefonátech, které jsme měli, mi nikdy neřekl žádný konkrétní problém nebo důvod, vždycky jen mlžil. Ale z celého jeho vyjadřování jakoby se líhnul někde v pozadí jediný problém.

A pak to prasklo: Celé roky měl Věchet propůjčený areál od města zdarma (!) a tento rok tomu tak být nemělo. A navíc tu byl konkurent, jiná agentura, která chtěla festival udělat místo Věcheta a která hodlala pronájem akceptovat! Ne, že bych to trutnovskému úplně přál, ale protože už jsem věděl, jak silně je Věchet nesolidní, říkal jsem si, Aha, tak tě někdo přesral pitomečku, budeš taky muset klopit. Dohady o nekonání festivalu potvrdil později v časopise Rock & Pop zlatník sám, ovšem v prohlášení se nikde neukázala zmínka o tom, jak to celé skutečně je, kde je jádro pudla. Celé se to odehrálo v planých kecech o odpočinku města a půdy a buhvíčehoještě. Prohlášení hlavně hrálo na city mladých a hloupých nežli by opravdu cokoliv vysvětlilo – problém zůstal schován. Těžko by totiž Věchet vysvětlil, že si na účet města celé roky mastil kapsu a letos jej velmi pobouřilo, že mu radnice už nechce dělat vola. I když i tohle bylo lze z novinových řádků poznat. A mě fascinovalo, jak nikoho nenapadlo ani náhodou, že je přece normální, že za pronájem čehokoliv se platí, obzvlášť, když poslouží k slušnému zisku nájemce. Překvapilo mě také, jak všichni přikyvovali Věchetovi, jaká že se mu to stala nespravedlnost. Myslím, že hamižnost trutnovského je tak veliká, že ani jemu nepřišlo, že se neděje nic nespravedlivého a ve svůj „nezištný boj“ možná opravdu věřil.

Věchet začal objíždět agentury s prosíkem, aby na konkurenční festival neposílaly své kapely. Mnoho naivků mu to slíbilo a řada kapel opravdu nejela. Některé se bály stranou publikovaných výhružek, že na dalších ročnících, které bude samozřejmě pořádat opět slavný Geromimo, si už nezahrají. A našli se i tací idioti, kteří vykalkulované prohlášení o „odpočinku zemi i lidem“ emotivně přednášeli na jiných festivalech sezóny. Bylo mi z jejich velké čiré hlouposti vždy nedobře. Nota bene – byly to většinou kapely, z jejichž muziky mi je podobně…

F88

Nejeli jsme prodávat - ne kvůli Věchetovi, ale protože jsme prostě nesehnali kontakt na aktuálního pořadatele. A navíc Black Point to léto prodělával zásadní personální a obchodní změny, takže jsme jej ani moc nesháněli. Vzhledem k tomu, že na festivalu bylo údajně cca 2500 lidí, nás to nebolelo. Jediní dva lidé s normálním pohledem na trutnovské téma byli Borek Holeček z vydavatelství a agentury Rachot. („Můžu ti říct, že kdyby ještě hrál Dunaj nebo kdyby letos chtěla ta druhá agentura z Trutnova nějakou mou kapelu, tak ji tam klidně pošlu. Věchetovy problémy mě nezajímají!“) a věčný rebel Petr Růžička, manažer SPS, Šanova a několika dalších punkových kapel („Už na něj došlo, na čuráka, co, věčně bral u huby kapely, kretén, tak teď čumí, když někdo bere u huby jeho, píčus,“). Agentury a kapely měly ale až po roce pocítit, jak umí Věchet oplácet solidaritu.

Já se ještě na jaře 1998 setkal s Věchetovou vyčůraností, jenž je vlastní všem slabomyslným. V jednom z telefonátů chtěl, abych mu poslal CD Echt!u a Činny.

„Vždyť už jsem ti je dal k loňskému festivalu,“ připomenul jsem mu, ale Věchet mi vesele sdělil, že je nemá, že je asi někomu dal. Nesnáším, když ze mě někdo dělá blbečka.

„No, tak to si je budeš muset koupit,“ odpověděl jsem mu také vesele. Mlel, že Činnu naléhavě potřebuje a tak jsem mu ji poslal a řekl si, že si ji strhnu z nájmu při festivalu. Ale Echt! jsem neposlal. A co se nestalo – tedy chci říct - stalo: Během měsíce mi volá manažerka Echt!u Blanka Štrayblová a jen tak vedle řeči mi sděluje, že hráli v klubu v Trutnově a dali Martinovi Věchetovi jedno CD.

„Říkal, že ho nemá, tak jsem mu ho dala, aby nás vzal na fesťák. Moc o něj stál. Jasně, bez podpisu, Martin je dobrej kluk, ne?“

Upozornil jsem jí, že CD bude pravděpodobně muset zaplatit, protože Věchet na ní udělal sprostou boudu, kterou mu zbaštila. Samozřejmě to nemohla vědět, ale byla to její chyba, protože CD může dát coby manažer komukoliv jenom proti podpisu, aby bylo případně vymahatelné. Nelaskavé rozloučení – ale já CDéčka nekálím a v zadku opravdu nemám mincovnu. Mimochodem, pro všechny ty velkorysé Čechy, kteří rádi rozhazují  z cizího: Když někomu dám zadarmo CD, tak nepřicházím o ty tři pětky lisovací ceny, ale o ty čtyři stovky, za které jsem jej mohl prodat, a ze kterých žiju, víme chytrolínci?

Už několik let nazad bylo patrné, jak se Věchet snaží hrát na všechny strany a jak mu to až neuvěřitelně vychází: Ze svého podniku se snažil dělat monstrzáležitost s vymyšlenými čísly o návštěvnosti (i jakpak by ne – každý sponzor radši slyší, že jeho pivo bude pít, jeho logo uvidí, jeho colu si koupí … pětadvacet tisíc lidí než pět tisíc lidí). Až v letech 1998 a 1999, kdy byla návštěvnost 2500 a 7000 osob, bylo vizuelním  porovnáním na místě jasné, že v Trutnově v životě dvacet tisíc lidí nebylo. Věchet zval průběžně televizní sračky a hovna tlačená majors (velkými vydavatelstvími), aby přijela i ta největší divácká hovada odkojená TV kulturou. Zároveň si ale hlídal, kde co zajímavého vychází a začátečníky se snažil natlačit za směšné honoráře či raději úplně bez nich tvrdíc, že mohou být rádi, že je uvidí spousta lidí na prestižním festivalu. Hochy undergroundu bez financí si získal tím, že je nechal postavit podia a konstrukce pro světla a zvuk a oni mohli být zdarma návštěvníky festivalu. Věchet tak ušetřil spoustu peněz za profesionální služby a navíc vypadal jako soucítící dobrodinec, který se penězi neodrodil. Každý rok navštěvuje festival prezident Havel, i to je moc dobrá reklama. Možné oponenty z řad soudnějších krotí Věchet rádoby hlubokými, velkohubými věnováními festivalu, které ho nic nestojí – nebo od něho někdy něco dostala Charta 77, indiáni či hnutí Hare Kršna? To bych se kurevsky divil… Když někdo udělá koncert pro Bangladéš, tak se ze vstupného zaplatí režie (technika a nezbytné pořadatelské výdaje), umělci se většinou honoráře vzdají nebo si jej maximálně umenší (stejně dostanou zaplaceny autorské poplatky) a zbytek výdělku jde na Bangladéž. V Trutnově se to dělá jinak: Na plakáty se napíše, komu je letošní rok festival věnován a výdělek dostane Věchet. Místná absurdita zřejmě nedochází nejen Věchetovi... A konečně, aby se při posledním ročníku vyhnul možným útokům dementních soukromých TV a bulvárních plátků (drogy, smrt, alkohol apod.), vydoloval stotisícový grant z ministerstva kultury a festival vlastně už plakátově probíhal pod záštitou MK.

F77

A byl tady rok 1999. Od jara jsme se s Trutnovským dohadovali o našem stánku na festivalu. Nechtěl jsem ponechat nic náhodě a obvyklému pořadatelskému bordelu. Věchet přislíbil poslat smlouvu dostatečně dlouho předem. Ale neposílal nic. Myslím, že kdybych mu co čtrnáct dní nezavolal, neposlal by ji vůbec. Když přišla, zjistili jsme, že na její podmínky nemůžeme přistoupit. Ale protože nešlo o zásadní věci, vyškrtali jsme nepřijatelné a podepsaný papír poslali zpět. Z Trutnova nepřišlo nic potvrzeného a do festivalu chybělo pár dnů. Telefony. Příslib vyřízení. Další telefony. Další přísliby. Nic nedošlo. Dohadování o místo. Není pro nás přijatelná opětná Věchetova posedlost „klidovou zónou“. Nakonec Věchet přichází s řešením:

“Víš co, tak přijeďte už o den dřív, ve čtvrtek, to tam ještě nikdo nebude, a vyberete si místo, jaký sami budete chtít. Ale jenom nahoře v klidové zóně,“ dodává.

S návrhem souhlasíme. A tak už od neděle balíme a připravujeme zboží, děláme blbiny, jen abychom na nic nezapomněli, Trutnov je přece jenom daleko od Prahy. Ve středu, den před odjezdem dokonce zavřeme prodejnu, abychom mohli v klidu balit. A ve čtvrtek ráno odjíždíme. Auto je narváno k prasknutí. Těšíme se na kapely a na lidi.

V srpnově slunečném dnu přijíždíme do areálu. Opět o nás nikdo neví, opět nikdo neví, kde je Věchet. Jakýsi šéfpořadatel nám říká, ať se někde rozbalíme. Hned u cesty za hledištěm je dobrý flek. Sice ne tak dobrý jako dole pod pódiem, ale přece jen nejlepší z „klidové zóny“. Ale jen na místo ukážeme, už slyšíme, že místo je zadané.

„Ale Věchet nám řekl, že si můžeme vybrat místo, jaký budeme chtít, když přijedeme o den dřív???“

„Ne ne,“ kroutí hlavou pořadatel, „Tohle místo je pro tetovací salón, už je zadaný.“

„Dobře, tak mi si to dáme naproti přes cestu,“ chci se klidně dohodnout.

„Tam už je to taky zadaný, tam bude kadeřnickej salón,“ dozvídám se vzápětí. Ještě pořád se ovládám.

„Tak se rozložíme vedle,“ snažím se krotit hormony, které už by nejradši někomu jednu flákly.

„Tam taky někdo je a pak je manipulační cesta a pak místo na dva stánky, ale hned za nima je už volno,“ diriguje nám pořadatel náš odsun do háje prdeleného cca o padesát metrů dál.

„To nemyslíš vážně,“ říkám, „Zavolej Věchetovi, že s ním chci mluvit.“

Pořadatel volá, ale Věchet se mnou mluvit nechce. Stará známá hra na schovávanou. Beru si telefon a první co slyším je, abych nedělal problémy.

„Každej rok jsou s tebou problémy,“ slyším Věcheta a kdyby stál proti mně, tak už ji dostal.

„Se mnou ne, já slovo držím, problémy jsou s tebou. Tys nám slíbil místo podle vlastního výběru, když přijedeme dneska. Jsme tady, a co se dozvíme? Že všichni jsou si rovni a někteří rovnější, že jo?“

„Nedělej problémy,“ opakuje Věchet. „Takhle to je a buď se tomu podřídíš, nebo jeď domu.“

„Počkám tady na tebe.“, říkám mu do telefonu a snažím se být klidný. Nemohu uvěřit, že by Věchet byl až taková svině.

Během asi dvou hodin, který čekáme na Věcheta, procházíme areál. Podium staví opět parta podzemníků včetně Kačera. Setkání s otevřeným Kačerem je jediná světlá stránka onoho prohnusaného odpoledne. Projíždějí velká auta místních negramotných zbohatlíků. Za okny tupé sebevědomé obličeje. Někdo nám říká, že pořadatel má jeden z prvních průserů: Hlavním a jediným pivním sponzorem je Krušovický pivovar. Za výsadní postavení v prodeji piva prý zaplatil pořadateli více než polovinu sedmimístné cifry. Ale pořadatel nechal na místo dojet rovněž auta s nápisy plzeňského giganta. Krušovice hrozí pokutou rovnající se oné dodané částce…

Konečně přijíždí Věchet. Je na něm vidět, že má starosti a je unavený. Ani nevystupuje z auta, jen přibrzdí a z okénka znovu říká:

“Nedělej problémy, my jich máme dost,“.

Ale já mám taky problém a potřebuju ho vyřešit. Opět se dohadujeme. Věchetovi je úplně jedno co slíbil, trvá si na svém, navíc přidává několik peprných poznámek o ušmudlaných pěti tisících, které máme zaplatit za místo.

„Pro tebe jsou to možná ušmudlaný peníze, pro nás ne,“ říkám mu. „Na to, abych ti je mohl dát, rozhodně musím vydělat více, než vydělám za celý tři dny na místě kam nás cpeš. V tom je totiž celý problém.“

Trutnovský odjíždí s konstatováním, že on nic dohadovat už nebude a jestli se nám to nelíbí, tak ať jedeme domů.
Ještě jednou se za ním vydám, ale jednání nikam nevede. Jenom se dozvím naplno, že tenhle festival opravdu nestojí o to, aby se na něm prodávala muzika. Není totiž jako ostatní festivaly. Není především pro muziku a lidi. Je především pro peníze pro svého pořadatele.

Otráveni odjíždíme do Prahy. Věchet se mi natolik znechutil, že mám pocit, že kdybych mu jednu napálil, tak se něčím nakazím. Nechal jsem to. Udělali to za mě jiní. Ale to se mám dozvědět až za pár dní.

V pondělí volá Petr Růžička.
„Tak co, byl si u kreténa na festivalu? Nebyl? Jak to? No výborně. Tak se to dělá. Já vždycky tvrdil, že je to čurák,“ ulevuje si nakonec.

V poledne potkám v Unijazzu Romka Hanzlíka. Romek a Blanka Štrayblová jsou agentura Alternative Music Production a dělají spoustu kapel: Garáž, MCH Band, Echt!, Koubka, Pluto, Už jsme doma a další. Přijde řeč i na Trutnov a Věcheta.

„No, překvapil mě,“ bručí rozladěně Romek, „Na to, jak byl loni jak milius, když nás přemlouval, abychom na konkurenční festival neposílali naše kapely, jsem čekal, že letos k nám bude vstřícnější. Ale nebyl, No, nevadí…“

„… Ušmudlanejch pět tisíc jo?“ opáčí Blanka, když slyší trutnovskou anabázi. „No to je teda dobrý, ušmudlanejch pět tisíc. Hlavně, že nejsou ušmudlaný, když s náma jednal o honoráře pro kapely. To se handrkoval a kroutil o každou stovku. Nakonec mi Koubek řek´, že za dvě vstupenky mu tam hrát nebude a vykašlal se na něj.“

Odpoledne volá ještě jednou Petr Růžička.

„Hele, dozvěděl jsem se teď dobrou věc od Hoška z Plexis, tak jsem si řek´, že ti zavolám, abych ti udělal radost. Věchet dostal přes držku. Přímo tam, na místě. Prostě se choval blbě ke kapelám. Navíc jim nechtěl zaplatit. No tak dostal. A prej několikrát. Máš radost? Já jo,“ huláká Růžička do telefonu. Asi mám radost, ale nijak moc o tom přesvědčenej nejsem. Nějak mě to už nebaví. Zabejvat se Věchetem.

Ještě se dozvím další krásnou věc, kterou zkusil trutnovský na kapely:
Část kapel neměla od Geronima potvrzenou smlouvu. Prostě jim ji neposlal (stejně jako nám). A muzikanti, místo aby se na vystoupení tím pádem vykašlali, tak na festival jeli a koncert odehráli. Pak už se jenom divili.

„Ale my vás nemůžeme vyplatit, když nemáte smlouvu.“ Kapely nevěřily svým uším. Na místo byl přivolán táta festivalu. Ten muzikantům sdělil, že když nemají smlouvu a ani fakturu za vystoupení, nemůže jim nic zaplatit. A tak prý došlo k inzultaci. Další hezkou zprávu přivezl MCH Band. Do Trutnova přijel na čas – a byl pořadateli seřván, že jede pozdě. Chadima se nedal a věc se jal rozmotávat. A vyšlo najevo, že trutnovští volali do Prahy, aby MCH přijel dřív – ten už byl ovšem na cestě. Ale omluvy se stejně nedočkal.  O několik dní později sedime s Chadimou v Black Pointu a kdosi říká, jak skvěle byly na festivalu nazvučené zahraniční kapely oproti českým. Mikoláš reaguje okamžitě:

“Jo, to se to hraje, když máš na nazvučení hodinovou pauzu. To umí každej blbec udělat dobrej zvuk. Ale zkus přijít a bez zkoušky naostro zahrát! Všichni jsou podělaný ze zahraničních kapel, navíc to byly takový sračky!“, uvádí pochvalu na pravou míru MCH.

Rozhodl jsem se, že to celé zakončím v internetovém shrnutí na naší stránce. Na několikavětou zprávu reagoval blbec Kukla z časopisu Rock & Pop jako na „subjektivní pohled na trutnovský festival“. Subjektivně řečeno, pitomci mi vadí, ale není v mé moci s tím něco dělat… Stejně jako s Věchetem a všemi dalšími ročníky jeho monstrmánie, které se jistě rády zúčastní všechny kapely, které nasral, protože…Protože nekompromisní rocker v Čechách je tak trochu sračka a tak trochu blbec.

Věchet mi při našem odjezdu posměšně řekl:

„A můžeš o tom klidně někam napsat, mně to nevadí.“ Tak píšu – občas se hnůj musí vykydat. Ale přece jen, Martine, kdyby ti to náhodou přece jen vadilo, musím sem napsat jednu větu, kterou radí právník: Nic z výše uvedeného není pravda. Ahoj.

 

                                                           Oldřich Šíma

 

Pro Mašurkovské podzemné, jaro 2000 (vyšlo v MP č. 23)