Rozhovor 2000 - Black Point po deseti letech (Big Bang)

Black Point po deseti letech

Vydavatelství Black Point nepatří z hlediska obratu k těm velkým. Je však velevýznamné z hlediska profilového zaměření. Vydává převážně takové nahrávky tuzemské rockové scény, které patří k menšinovým žánrům, část z nich pak vznikala v dobách, kdy byla nezávislá rocková hudba považována za protispolečenský jev. Významným prvkem jeho práce je jistá nekompromisnost názorů na hudební byznys. S jeho majitelem Oldřichem Šímou jsem si o uplynulém desetiletí popovídal v jedné pražské kavárně.

Kdy a proč jsi založil Black Point?

V roce 1990 jako hudební odnož časopisu Vokno. Pak se ale Vokno začalo ubírat úplně jiným směrem a já.chtěl vydávat muziku, která se mi líbila, a která tu za komunistů nevycházela. Takže už v únoru 1990 jsem se osamostatnil a začal vydávat kazety sám. Od Mikoláše Chadimy jsem převzal Fist Records, čímž jsem získal ke svým deseti dalších cca dvacet titulů do začátku.

Do jaké míry se tvé ekonomické propočty lišily od reality, která pak nastala?

Vůbec jsem nepočítal ekonomicky a v podstatě tak činím dodnes. Nejsem HLAVNĚ hokynář ale jsem HLAVNĚ vydavatel. Tím se liším od svých přímých konkurentů. Vždycky mě zajímala především vydavatelská stránka věci, což znamená udělat nosič tak, abych se za něj já ani kapela nemusel stydět. Aby byl maximálně dobrý od dramaturgie přes obal až po promotion. Mě způsob "honem rychle a všechno" nezajímá. Nechci být firmou, jakých je dnes hodně, pro které vydání desky rovná se obal, tiskárna, lisovna, distribuce, konec. To dovede každej blbec. Moc to nestojí a buď se to prodá nebo ne. Tedy - o titul by se měl vydavatel starat. A pro můj malý podnik je navíc důležité mít s kapelou přátelský kontakt. Stimuluje mě to k větším výkonům, mám pocit, že si mé práce někdo váží a ne že obhospodařuji partu namyšlených kreténů, pro které je cokoliv málo.

Zpět k otázce - I já samozřejmě počítám. Začátkem 90. let jsem po tržnicích kupoval zahraniční kazety, protože v normálních krámech nebyly. Za šedesát pět korun jsem je koupil a za sedmdesát nahrané prodával. Lidi mi nadávali, protože Supraphon měl cenu padesát, šedesát a já jsem byl ta svině, co na tom těžce vydělávala. Idylické časy. Přes den v práci a pak všechen volný čas ve dne i v noci věnován muzice, aniž bych si počítal jestli je to rentabilní. Doma patnáct decků na roztáčení kazet jedna ku jedné. Ale začátkem roku 1996 jsem se musel rozhodnout - nešlo dělat obě věci, tak abych mohl být spokojen s jejich  výsledky. Jako psycholog jsem dosáhl určitého vrcholu, takže jsem volil muziku, která skýtala dobrodružnější vyhlídky na poli mnou neoraném.

Do distribuce Monitoru jsme přišli až v roce 1992 s Majklovým strýčkem. S nástupem CD pomalu končila éra prodejů samizdatových kazet a logicky jsem se musel profesionalizovat se vším všudy. Pokud trváš na číslech, těch kazet jsem nahrál cca 20.000 kusů.

Rozhodoval ses, co ještě ano a co už ne? Mám na mysli skutečnost, že jsi musel přicházet do styku se spoustou lidí, kteří byli v hudební branži ovlivněni deformacemi minulého režimu.

Ne. U mě se to vždycky odvíjelo od jakési základní slušnosti. Vzhledem k tomu, že laťku mám postavenou dost vysoko, jsem v neustálém konfliktu, občas se i poperu. Správný obchodník vyjde s každým. Na to kašlu, protože mě KAŽDEJ nezajímá. Mě zajímají slušní a inteligentní lidi a dobrá muzika, takže už jenom z tohohle vyplývá, že Black Point nikdy nebude vydávat hodně titulů a nebude ani vlivný ani velký a bohatý. Nedávno mi šéf jednoho z nejslavnějších pražských klubů řekl, že lidé, kteří o mně říkají, že se občas chovám jako hulvát, mají patrně pravdu. Odpověděl jsem mu, že určitě pravdu mají, a že jsou to lidé, ke kterým se tak chovám, protože jsou svině. Nepolezu někomu do zadku jenom proto, že on má klíčové postavení a já ho k něčemu potřebuji. Když potkám někoho, kdo mě chce nějak poškodit - jsou firmy, které ti přetahují kapelu přestože máte "dohodu o neútočení" a usmívají ti se přitom do obličeje - klidně mu rozbiju hubu.

Stalo se to?

Stalo, několikrát. Jmenovat nebudu. A netýká se to jenom vydavatelů, ale i distributorů a jiných paňáků v tomhle panoptiku. Paradoxně za těch deset let mohu říct, že s těmi velkými, na které se většinou nadává, mám ty nejlepší zkušenosti. Firmy Monitor nebo Sony Music/Bonton se ke mně vždy chovaly korektně a troufám si říct, že spolupráce oboustranně fungovala. Svižně, spolehlivě, bez zbytečných keců. Úplně jiná situace je u malých. Většinou to prostě nezvládají. Někteří vydavatelsky, poněvadž chrlí příliš titulů o které se nestačí postarat a podle toho ty desky pak také vypadají, jiní si ještě deset let po převratu nestačili udělat jasno co a jak chtějí vlastně dělat a jsou schopní ti vynadat po telefonu za to, že si jejich skvělé zboží nekoupíš za hotové a v pořádném počtu. A někdo má prostě ve firmě bordel a pravá ruka neví, co dělá levá, a zase jinej neustále zkouší levárny...

Daří se ti dostat část nákladu i do zahraničí? Je tam zájem?

Je, daří se to jak na východ, tak na západ, ale více bych to tady nerozvíjel. Našli si nás v podstatě lidi z celé zeměkoule.Chtějí to, co doma nemají. Osobité věci. Nechtějí rock' n' roll, toho je všude dost...

Nejúspěšnější titul?

Jestli myslíš co se prodejů týče, tak asi Psí vojáci, Echt!, a Chadimovy desky.

Nemáš občas samožerné pocity, protože vydáváš tituly, které nejsou ekonomicky příliš zajímavé?

Mám to jinak. Jsem samožer a ješita, mám dojem buhvíjak to dělám hrozně dobře a pak mě vždycky něco usměrní - což potřebuje každý takový hrdopych. Nedávno jsme komusi s Filipem Topolem myli prdel, že udělal to a to těm a těm kapelám a pak Filip říká: "Kdo nás vlastně dal na ty kompilace aniž nám to dal vědět?" Byl jsem to já, Filipovi jsem se sice hned omluvil, ale uvědomil jsem si, že přestože mám vydavatelská práva a nemusím se nikoho na nic ptát, mohl jsem kapelu o svém úmyslu informovat. A hned si člověk říká "alealealealealeale, pomalu pomalu, nejsi žádnej bourák."

Ale obecně - mít samožerné pocity za to, že jsem pitomec, kterej neumí počítat - nemám. Třeba k edici Archiv - Lidi si myslí, že Šíma někde vyhrabe starou nahrávku, nemusí platit za studio, dá to trochu vyčistit a je z toho balík. Hovno a ne balík. Jednak si to koupí jen pár lidí, kteří si to pamatují a mají k tomu vztah a druhá věc je příprava, která je velice náročná, pokud má archiv nějak vypadat. Když archívy ještě nebyly v módě, zažil jsem u konkurence pěknou desku, u níž se firma evidentně bála, že ji neprodá, protože nešlo o čerstvou novinku. Takže nikde na obalu nebylo uvedeno, kdy to kdo kde nahrál. Zasvěcení věděli, že je osm let stará, ale firma to tam nedala, vypadalo to jako že se na to zapomnělo. Tohle nesnáším, to je prasárna. Paradoxně dnes stejná firma taky začíná vydávat archivy, aby jí něco neuteklo, když je to v módě. Jenomže u nás to není módní záležitost, ale trvalý zájem, který Black Point provází už deset let a mě osobně ještě mnohem déle .

Co to bylo za desku?

Domácí lékař.

 Co můžeš nabídnout kapelám, když každá z nich si dnes může vydat desku s minimálními finančními prostředky sama?

Sama… Jde o to, čím kdo disponuje. Kapely, složené z podnikatelů, kteří mají peněz dost, mají ale problémy s distribucí, protože nemají čas se o to starat. Nakonec stejně zjistí, že je nejlepší, když jim desku vydá firma, protože se nemusejí starat vůbec o nic. Kapela, která peněz moc nemá, svůj produkt nemůže nacpat do distribuce, nepokryje ho firemní osobou - právnickou nebo fyzickou. Kapely nemůžou většinou udělat byť malou kampaň, protože vůbec nevědí, že by měly něco takového dělat. Nebo nevědí jak, kde začít. Jsou šťastné, že mají vlastní desku. Pokud ji do distribuce přeci jen dostanou, firma jim ji za půl roku vrátí, protože se nezaplatí ani skladovací prostory a nikdo to nechce, protože to nezná. Kapela to pak má na půdě, je naštvaná, otrávená a ukřivděná. Rabaty dealerům jsou tučné a jestli si muzikanti spočítají, že třicet korun stojí CD a šest obal, řeknou si, že budou za sto padesát prodávat. No jo, ale k tomu se musí připočíst daně, honoráře, rabaty, rozdané desky, reklama... a najednou je to mínus. Distributor řekne, že za sto padesát nikdo CD nekoupí, protože je to podezřele nízká cena. Kapela nerozumí, protože je přece hezké, že deska je laciná. Nemá zkušenosti. Může si desku vydat sama, ale většinou doplatí na to, že nezná prostředí hudebního průmyslu.

Ale co nabízíš ty?

Podle toho, co kapela chce a nechce. Pro mě je hlavní, abych s těmi lidmi mohl vůbec jednat. Jakmile je kapela nekomunikativní, nezaručím jim nic a dělat je nebudu. Pokud bude kapela fungovat, mohu slíbit, že se o desku budu starat. Ne že ji nechám jenom vylisovat, ale už od podepsání smlouvy začnu zajišťovat propagaci. Když kapela nemá agenturu, je toho na ni třikrát tolik. Zviditelnit kapelu dá strašně moc práce. Když je dobrá, sama nosí nápady. Propojujeme své známé a své nápady. Ideální je trojúhelník vydavatel - agentura - kapela. Jestliže všichni tři tlačí jednu kuličku, nabaluje se rychle. Pokud má kapela představu, že to bude tak, jako je tomu ve velkém světě, že se firma postará, tak upozorňuji, že v Čechách tohle nefunguje. Ani u těch velkých. Netvrdím, že se to dělá na písečku, neprofesionálně, ale vím, že i u velkých firem, které dělají velké kapely a velké peníze, to jde všelijak. Ne že kapela jenom hraje a zkouší. TV? Klipy už nedělám, ani kapely je nechtějí, v televizi pro ně není prostor a když už, nemají dopad. Normální lidi hudební pořady nesledují a pro hitparádové děti vydávají jiní.

Důležité je dostat muziku k lidem.

Když si tohle přečte větší distribuční firma, bude se asi chechtat. Naše věci jsou pro normálního člověka z velké části nestravitelné, tudíž masově neprodejné. Reklamy a anotace cílíme na určitou vytipovanou skupinu. Na jaře jsme si dělali průzkum pražských prodejen a ukázalo se, že třicet procent jich za poslední dva roky krachlo! Nahrávky šíříme vlastní zásilkovkou, která funguje už deset let, využíváme distribuční firmy, hlavně Panther plus několik dalších, které přežily, určitý okruh prodejen po republice zásobujeme sami přímo, což je naše malá distribuční síťovka a v Praze máme svou prodejnu.

Je krize hudebního průmyslu, rockoví hrdinové umírají. V sedmdesátých letech přišli lidé a začali v mnohem větším měřítku vyrábět hvězdy uměle. Mám ale dojem, že v posledních deseti letech je toho už moc, trh je přesycen a zahlcen, a navíc to lidi přestává plošně zajímat - přichází doba počítačových hrdinů a ti hudební pomalu jdou do šrotu. Končí doba hudby. Myslím, že muzika převezme stejnou funkci, jako mají knížky. Bude to jedno z médií, sloužících ke vzdělání, útěše i zábavě a lidi nebudou novinky zblble kupovat po hitparádových kvantech. Už je to nebaví.

Mladá generace frčí v počítačích, přidej do toho vypalování a MP3. To není až tak velké nebezpečí, jak se říká, ale jeden z drobečků, který je z koláče pryč. Velké firmy i my se s tím budeme muset smířit.

Co internet?

Prodeje přes internet? Děkuji, neztěžujeme si. Začali jsme s ním v květnu 1998 a máme velikou kliku, že jak naše www stránky, tak náš internetový obchod spravují Intimate Arts, což je firma s celkově vysokou úrovní v oboru. Právě se chystá zcela nová tvář naší internetové prodejny, dva roky staré je v počítačovém světě pravěké.

 

                                                           Petr Hnilo, Big Bang

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení