Rozhovor 2002 - Máš černý puntík! (Reflex)

MÁŠ ČERNÝ PUNTÍK!

Za pultem stánku s cédéčky a kazetami ho můžete potkat na většině významnějších hudebních festivalů. I když jeho vydavatelství Black Point funguje už řadu let na plně profesionální bázi, nadšení pro věc z OLDŘICHA ŠÍMY dodnes nevyprchalo. O tom svědčí kvalitní katalog jeho firmy, ve kterém najdete vedle populárních skupin Echt!, Nahoru po shodišti dolů band nebo Traband také skvosty domácí alternativní scény: alba kapel Extempore, Švehlík, Manželé, Psí vojáci či Dvouletá fáma.

Jak jste se jako vystudovaný psycholog dostal k muzice?

U nás doma v 60. letech hrálo pořád rádio. Někdy v sedmdesátém roce jsem jako malý kluk zaregistroval velký zlom, kdy písničky, které z něj zněly, začaly být mazlavé, mlhavé, prostě hrozné. A tak jsem začal hledat něco jiného. Začal jsem jako řada mých vrstevníků poslouchat Párply a podobné šílenosti -- i když jsem nerozuměl textům, cítil jsem, že se v té muzice něco děje. A sháněl jsem nahrávky.

Věděl jste něco o existenci undergroundu?

Já jsem z Budějovic, a přestože tam nebyla velká undergroundová komunita, dostal se ke mně v polovině 70. let pásek z festivalu druhé kultury na Hrádečku, kde bylo všechno důležité -- Charlie Soukup, Sváťa Karásek, Plastici, Umělá hmota, Hever And Vazelína. Bylo to pro mě magické. Všichni hráli falešně, zmeškávali nástupy, nebylo v tom vůbec nic profesionálního, ale cítil jsem tam jakési "podhoubí", nějakou podivnou sílu, která hráčskou zručnost odsouvala na zcela nepodstatnou pozici. Hrozně se mi to líbilo, i když mi nebylo úplně jasné proč.

No a pak jsem se v roce 1978 dostal na vysokou do Prahy, čímž se mi otevřely úplně jiné možnosti. Potkal jsem desítky lidí, kteří se sami aktivně věnovali muzice nebo výtvarnému umění, něco dělali bez ohledu na oficiální scénu, vzdělávali se a chodili spolu do hospod, komunikovali, sledovali současné světové umění.

Netoužil jste i vy dělat muziku profesionálně?

Občas jsem ještě zkoušel i sám hrát, založil jsem poslední kapelu a tam jsem si už musel přiznat, že prostě nedovedu hraním vyjádřit to, co bych chtěl. Paralelně jsem poznal Psí vojáky, bylo to v jejich začátcích, a já si říkal, že přesně takhle bych to dělal, kdybych to uměl. Tohle jsem měl tedy vyřešené. V té době mě ale nejvíc zajímala probouzející se domácí scéna, a protože se nedaly koupit desky jejích aktérů, začal jsem na koncerty tahat magnetofony, abych si ty neuvěřitelné věci mohl poslechnout i jinde a víckrát.

Šířil jste také svoje nahrávky?

Všichni, kdo jsme nahrávali, jsme své nahrávky šířili -- výměnou nebo prostě jen tak ... Někdy v polovině 80. let se sice začal objevovat trend sedět si na svých nahrávkách a jen se jimi chlubit, ale brzy se zase všechno srovnalo.

Jedním z šiřitelů neoficiálních nahrávek byl i Mikoláš Chadima se svou samizdatovou značkou Fist Records. Jeho katalog po svém vzniku Black Point převzal. Jak k tomu došlo?

Úplně jednoduše -- prostě jsme se potkali, Chadima říkal, že už nechce pokračovat a pokud si vyjednám práva, svůj archív mi předá. Vznik Black Pointu po převratu v roce 1989 ale spadá do redakce Vokna, kde jsem se tehdy potácel. A jednoho dne za mnou přišel jeho vydavatel Čuňas (František Stárek) a navrhl mi, že by bylo dobré pod hlavičkou Vokna vydat nahrávku Sváti Karáska, kterou jsem pořídil na Nový rok 1990. Čuňas koupil v Tuzexu asi sto kazet a předal mi je, abych se o to postaral. Půjčil jsem si tedy mašinky, nahrávku sestříhal, namnožil na dvou kazeťácích, což trvalo asi tři dny, donesl hotové kazety s takovým primitivním obalem do Vokna -- a byly okamžitě pryč. To bylo v lednu 1990. Se souhlasem Čuňase jsem signoval kazety značkou Black Point. Vždycky jsem si kvůli identifikaci dělával fixem černý puntík na pásky, které jsem nahrával já. A také šlo trochu o Poklad na ostrově a o to, co přijde v noci ve snu a je to neodbytné. V březnu toho roku ovšem odešel Čuňas pracovat na BIS. Když jsem se ptal ostatních lidí v redakci, co s "hudební sekcí Vokna" dál, ukázalo se, že mají co dělat sami se sebou a nějaké kazety je nezajímají. Takže jsem z Vokna vypadl a svou značku si ponechal.

Co bylo dál?

Tehdy jsem se doslechl, že nějací lidé z okruhu koncertních "nahrávačů" chtějí založit firmu. Přifařil jsem se k tomu, ale velice rychle jsem zjistil, že z tohohle mraku pršet nebude. Těch pět lidí se dovedlo bavit akorát o parametrech přístrojů nebo nahrávek, o kapelách. Nikoho v podstatě ani nezajímala nějaká solidní práce vydavatelského typu. Převzetí Fist Records od Chadimy mě nasměrovalo a utvrdilo v tom, co chci dělat.

Pak byl Black Point nějakou dobu firmou vydávající pouze kazety.

Ty ale -- coby nahrávací materiál -- pořád nebyly k sehnání. Obíháním obchodů jsem trávil většinu dne, kdy jsem nebyl v práci. Až s postupným rozvolněním trhu k nám vnikla jako první firma RAKS a základní problém se vyřešil -- vyzvedl jsem rodinné úspory, půjčil si dvanáctsettrojku, naložil ji celou kazetami a na půl roku měl vystaráno. Doma jsem měl dvanáct kazeťáků, po nocích roztáčel nahrávky, kopíroval obaly, hotové kazety osobně rozvážel do obchodů.

Kdy jste z tohoto stále ještě napůl samizdatového způsobu vydávání přešel na profesionální úroveň?

Ve všech třech formátech nosičů -- na kazetě, vinylové desce i cédéčku -- vyšlo jako první album Svině kapely Michael's Uncle, jako další debut skupiny Nšo Či. Na těchhle věcech se mnou už dělal dlouholetý dobrý duch značky Jirka Synáček. Neměli jsme ale stále pořádnou distribuci a byli jsme pořád v mínusu. Úplný příklon k profesionalitě přišel až v šestadevadesátém, kdy jsem definitivně přestal pracovat jako psycholog a začal shánět někoho, kdo bude firmu dělat se mnou. Už jsem nestíhal, protože jsem kromě práce denně balil deset až dvacet objednaných zásilek, vyřizoval autorská práva, vyplácel kapely, roztáčel kazety, obíhal lisovny a tiskárny -- a to všechno jsem dělal doma. V březnu 1997 jsem sehnal spolupracovníka a prostor na Palmovce, na podzim toho roku jsme tam otevřeli prodejnu, zřídili kancelář a sklad. Můj kolega však nevydržel nápor práce s minimem peněz a odešel v dubnu 1998. Já stál před problémem -- buď se to bude dělat pořádně, nebo vůbec ne. Seděl jsem v kanceláři a přemýšlel co s tím, když najednou přišel chlapík, že by chtěl dělat v Black Pointu. Když jsem mu oznámil, že za minimální plat požaduji maximum práce, souhlasil. Položil jsem mu několik kontrolních otázek, jestli se vůbec orientuje na hudební scéně -- jeho odpovědi byly perfektní. Nakonec jsem ho varoval: Počítejte s tím, že jsem nepříjemný, panovačný a sobecký kretén a že vás budu pracovně terorizovat. Ani tím jsem ho neodradil. Jmenoval se Pepa Jindrák a patrně to byla záchrana Black Pointu. Pracuje se mnou dodnes.

Dnes Black Point vydává vedle archívních nahrávek i novinky, má vybudovánu svou "stáj". Přihlížíte při jejím obsazování k ekonomickým kritériím, nebo je rozhodující váš osobní vkus?

Nikdy nevydávám věci, které by mi vadily. Ale několikrát jsem zkusil vydat něco, k čemu jsem měl neutrální postoj. To už taky nikdy neudělám. K takové věci člověk nemá vztah, nemá potřebu ji horem dolem cpát všem distribucím i kamarádům. To nemůže nikdy dopadnout dobře. Ale ekonomická kritéria jsou neméně důležitá.

Co musí kapela ze sebe vydávat, aby vás zaujala?

To se asi nedá popsat. Prostě poznám, co je dobře a co ne.

Obesílají vás kapely často?

Docela ano. Jsou jich dva druhy. Jedni udělají unifikovaný dopis, rozešlou ho s nahrávkou úplně všem firmám a čekají, jestli se někdo chytí. Těm většinou ani neodpovídám, protože na nějaký můj názor obvykle nejsou zvědaví. A pak je druhý typ kapel -- ty chtějí vydávat přímo u Black Pointu. U těch bývá odmítnutí těžší. Mnohdy dodají dobře nahraný a zahraný demáč, ale nedovedou pochopit, že se mi jejich hudba nelíbí, protože mi připadá "prázdná".

Nemrzí vás, že některé kapely, jejichž rané nahrávky máte ve svém katalogu, vydávají své novinky u jiných značek? Typickým příkladem jsou Psí vojáci.

To je těžko říct. Když se budeme bavit konkrétně o Psích vojácích, mně se z jejich tvorby po roce 1990 až tak moc věcí nelíbí. Paradoxně mám rád alba, která jejich mateřská firma moc v oblibě nemá, protože nebyla komerčně příliš úspěšná -- třeba Hořící holuby. Samozřejmě nezastírám, že bych Psí vojáky vydával rád, ale rozhodně nejsem smutný, že tomu tak není. Celkově můžu říci, že jsem spokojen. V dobách bouřlivého mládí jsem považoval za hudební vrchol MCH Band a Extempore plus Švehlík. Ve folku to pro mě byl Jarda Hutka a v oblasti popu a humoru Vodňanský a Skoumal. Všechny jmenované jsem buď v 90. letech vydal na CD, nebo je vydávám dodnes.

Existují nějaké archívní nahrávky nebo projekty, které byste rád vydal, ale z nějakého důvodu to není možné?

Staří Kilhets. Líbilo by se mi vydat je všechny pěkně pohromadě, šest cédéček v krabici, s knížkou, reprezentativní komplet. Ale jejich náčelník usoudil, že to bude vydávat postupně jednotlivě a domluvil se jinde.

V rozrůstající se edici Archiv vydáváte jen to, co podle vašeho názoru stojí za uchování, nebo by postupem doby měla být z této řady jakási "zvuková encyklopedie" české alternativy 70. a 80. let?

To by bylo hezké, udělat zvukovou encyklopedii -- ale je to nerealizovatelné. Jednak některé věci už vyšly v jiných vydavatelstvích, jednak jsou to vesměs prodělečné věci, se kterými je hodně práce. Archív financuji z výdělku, který přinesou současné živé kapely. Takže si vůbec nenárokuji, abych všechny archívní věci vydával já. Jen bych byl rád, kdyby jim i ostatní vydavatelé dávali stejnou péči jako my a také trochu invence. Ono nestačí vzít starou nahrávku, vyčistit ji a opatřit obalem. Některé kapely přímo nabízejí různá nápaditá vydavatelská řešení, a přesto si pak koupíte to, co znáte léta z pásku, jenomže je to na CD.

Cítíte Black Point jako opozici vůči velkým firmám?

Beru to tak, že naši klienti -- umělci -- nikdy nemůžou být v rádiích a žádné Akademie pro ně nebudou hlasovat v anketách. A předem je na to upozorňuji. Nemám prostě tak dlouhé prsty. Samozřejmě by se mi líbilo, kdyby v rádiu vedle Vondráčkové pouštěli taky Echt!, jsem přesvědčen, že by ho posluchači klidně strávili, ale všichni přece víme, jakým způsobem tyhle věci fungují. Proč bych se rozčiloval? Proto mi připadá hloupé stěžovat si na velké firmy. Dělají si svoje a já jakbysmet.

Text Ondřej Bezr

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení