Rozhovor 2017 - Černá tečka na vydavatelském nebi (Rock And All...)

ODVÁŽNÝM (A VYTRVALÝM) ŠTĚSTÍ PŘEJE. Labely, které přežily – 4. část (Rock and All, srpen 2017)    

BLACK POINT – ČERNÁ TEČKA NA VYDAVATELSKÉM NEBI                                           RA

Oldřich Šíma, majitel jednoho z nejstarších hudebních vydavatelství u nás, mi nad kávou paradoxně vyprávěl, proč vlastně nevydává. Tím se lehce vymyká nastavenému konceptu této série o těch, kteří přežili – Black Point sice přežil, ale je hibernován a jeho srdce bije velmi pomalu. S historií nakladatelství se může každý seznámit na webových stránkách (www.blackpoint.cz), kde je popsána velmi podrobně. Proto jsme náš rozhovor vedli poněkud jinými cestami.

Přežil tedy Black Point to martýrium vypalování, stahování, obecného nezájmu o hudbu?

Přežil, ale kašle na to (smích). Možná, že už jste se tohoto problému dotknul v rozhovoru s někým jiným, ale mě serou pyšný, hloupý, nenažraný kapely. Proto už skoro nevydávám. Pojímal jsem to vždy tak, že umělci, které mám rád a se kterými jsem spolupracoval nebo kteří si ke spolupráci vybrali mě, jsou nějakým způsobem spřízněnci. Že oni jsou ti, kteří dovedou udělat něco, co se mi líbí, nebo se to líbí jiným lidem, a já jsem ten, kdo to dokáže vydat a prodat. A viděl jsem to jako týmovou práci. Ale dřív nebo později se ukázalo, že tito lidé mě mají za debila, který má peníze a je třeba je z něj vytahat. A kamarádství bylo spíš jen na oko. Většina kapel si nedovede vůbec představit, co vydávání v malém obnáší, a časem vás ta bezohlednost omrzí, naštve vás vyhrožování, že odejdou jinam, a to, že z vás vlastně dělají dojnou krávu. Po dvaceti letech jsem zcela pozbyl chuti se tím zabývat. Už sedm let jsem v naprostém klidu, nemám nervy a jsem v pohodě. A tím, jak jsem do toho hovna šlápl znovu po nějakých pěti letech vydáním OZW, se mi jen potvrdilo, že ten stav trvá. Letos v zimě jsem měl ještě jeden otřesný zážitek, když jsem na jednom koncertě po letech potkal člověka, se kterým jsem kdysi spolupracoval na grafické podobě našich desek. A opět se na mě vyvalila ta žumpa, ty drby z místního pseudorockového minisvěta. A to mě jen utvrdilo v tom, že už NE. Když dělají intriky velké firmy, tak to k tomu patří. To jsou nadnárodní kolosy, které musí tímto způsobem pracovat – tlusté smlouvy a tak, ale když si to dělají navzájem malé firmy a jejich kapely, je mi z toho na blití. Já jsem to tady vždy považoval za malý český dvorek, všichni se známe a je dobré spolupracovat. Nikdy to nešlo. Všichni lidé z jakéhokoli oboru, kteří se vrátili z emigrace a chtěli tu podnikat – Fischerem počínaje a já nevím kým konče – vám řeknou, že Češi se na ničem nedohodnou. Já jsem to zažil kolem roku 1999, kdy tady byla tři největší ‚malá‘ vydavatelství: Black Point, Indies a Rachot. Každý jsme tehdy dávali např. Rock & Popu měsíčně deset až šestnáct tisíc za reklamu. Já jsem navrhl, abychom se sešli a vymysleli komunitní spolupráci, nemyslím slučování značek, ale společné akce, společnou reklamu, společné koncerty. Na všechno bychom pak měli daleko nižší náklady. Dokopal jsem je na jednání do Akropole, ale nic z toho nebylo. Prohlásili, že nevědí, proč by to dělali a jeden po druhém odešli. Strach z konkurence jim koukal z kapes. Taková ta malá česká předposranost, že by se někdo mohl přiživit na mém úspěchu. Směšné.

Nebo kapely. Vydal jsem jedné skupině první desku, nebudu ji jmenovat. A když natočili druhou, chlapci přišli s tím, že to Black Point vydávat nebude, že to vydají u Universalu.  Vůbec je nezajímalo, kolik to stálo, sto tisíc sem, sto tisíc tam, jsou to přece jejich písničky a oni si s nimi mohou dělat, co chtějí. Mysleli, že mnou zaplacenou nahrávku oni přinesou jako vstupenku velkému vydavatelství. Když jsem to nepřipustil, a jejich veledílo vydal, sebrali se a odešli - já byl rád a oni taky.

Člověk může být jak chce geniální, ale musí mít nastavené určité mantinely slušného chování.

Inteligence je vždy spojená s mravností. To je, jako kdybyste řekl o Putinovi, že je chytrý. Pokud tam chybí mravnost, je to jen ukazatel IQ stupnice, nic víc. Výpovědní hodnota je nulová. Resp. hodnota toho člověka.

Každý umělec, aby mohl být umělcem, musí být v první řadě exhibicionista. I takzvaní introverti, jako například Oldřich Janota, kteří jsou bráni, jako že po úspěchu nejdou, potřebují vystupovat. Potřebují ventilovat to, co se jim v hlavách narodilo. Patří to k tomu. A pak je třeba mít ještě něco navíc od pánaboha. A je zajímavé, že většina umělců je mravně nedostatečných. To je fenomén, který provázel už třeba Paula Verlaina. A pro mě je těžké se s tím smířit. V tomhle obdivuji Milana Páleše z Indies. Jemu je to úplně jedno, on s tím pracuje. Když jsem se s ním o tom bavil, říkal, že to ignoruje. A to je podle mě známka profesionality. S tím já mám problém. Já jsem totiž svět umění vždy považoval za svět ctnostný, nekomerční, přátelský vůči sobě navzájem. Bohužel to tak není.

Mimochodem, proč Black Point?

Mně se to jednou zdálo. Prostě to v noci přišlo (smích).

Tahle odpověď se mi líbí. Když ostatní ‚malá‘ a nezávislá vydavatelství začínala, měla nějakou vedlejší činnost, která je živila. Indies měli půjčovnu, Houdek vydává lékařskou literaturu, Lábus má občanské povolání, je ředitelem divadla. Co vy?

Do roku 1996 jsem dělal dětského psychologa, což je moje původní profese. Tím jsem se živil deset let, předtím jsem dělal kurátora u cikánů, tady v okolí (rozhovor probíhal v kavárně na Palmovce) znám všechny místní modely, některým jsem byl jako kmotr na svatbě. Ale v roce 1996 jsem to takzvaně zajištěné povolání pustil, protože jsem na to zkrátka neměl čas. Rozjíždělo se vydavatelství, distribuce a vše, co s tím bylo spojené. A chtěl jsem to dělat naplno, protože to slibovalo mnoho. Vypalování bylo v nedohlednu, natož stahování, a já se začal rozhlížet po lidech, po prostorech, prošel jsem si všemi martýrii, ale živil jsem se tím dobře. Měl jsem tři, čtyři zaměstnance, které jsem platil, a myslím, že dobře, protože jsem nechtěl, aby to byli přiožralí zoufalci, kteří dostanou brigádnické minimum (a pak jsou buď vysmátí nebo nasraní). Chtěl jsem, aby to brali jako solidní zaměstnání a aby „kopali“ za značku. Takže jsem se jim snažil dávat průměrný plat – to, co bylo řečeno státem jako průměrný. Samozřejmě, někdo dostával trochu víc, protože měl na starosti větší porci práce, někdo méně, protože toho tolik neuměl, ale všechno se odvíjelo od průměru. Dneska si říkám, že jsem musel být sebevrah nebo magor. On to o mně prohlásil v podobné souvislosti i v televizi Pavel Anděl, který dělal svou Noc s Andělem. Protože vydávat muziku není žádný med, vydávat nezávislejší hudbu je vůbec v prdeli – území tohoto státu je hrozně malé. Já jsem si jednou spočítal, kolik toho lze prodat, pokud uděláte novou mladou kapelu, za kterou si můžete stát, kterou můžete tlačit přes manažery a přes média. Je to snadné – republika má tolik a tolik milionů obyvatel, za ta léta víte, kolik lidí taková hudba zajímá, kolik jich chodí k vám do obchodu, kolik katalogů vydaváte, kolik máte abonentů na zásilkovce, kolik jich jezdí na festivaly, na koncerty, kde ty samé ksichty stále potkáváte, občas nějaký fanoušek přibude, občas ubude. Držíte se tak na deseti tisících, z toho si to koupí tak každý pátý, takže jsem došel k tomu, že když vydáváte novou kapelu a vylisujete pět set kusů, jste rád, že to do dvou let prodáte. Vydávat Psí vojáky to není žádné umění, když už má kapela jméno, jde to v podstatě samo, ale u nových kapel je to vždy z ruky do huby. I Supraphon dneska dlouho váhá, jestli vydat takové věci jako Kuře v hodinkách nebo Město Er. A to oni sází na zavedené věci, které omelou ještě přes Rádio Beat a dávají tomu masovou podporu.

Takže já jsem ten sebevrah, který se tím vždy snažil živit. Pravda, jeden čas jsem koketoval s tím, že se vrátím do poradny, ale pak už to nepřicházelo v úvahu. Jsem dost svérázný a potřebuji volnost a svobodu. Teď se živím prodejem na e-shopu. Kamenné obchody jsem zavřel z podobných důvodů, jako jsem přestal dělat kapely. Do obchodů chodili lidé, kteří všemu rozumí, a vy jste ten idiot prodavač, který nerozumí ničemu. Mají to odněkud vyčtené nebo jim to někdo poradil v hospodě. Takže vás to přestane bavit. Těch lidí, kteří vás respektují jako fanouška a znalce, je minimum. A ti, když si přijdou popovídat, si nic nekoupí, protože to mají nebo to znají nebo to nechtějí (smích). A hřebíček do rakve byl prodej zahraničních věcí. Já už jsem nakonec ani mainstream nenabízel, protože Hendrixe a podobné kapely jsem sice v katalogu měl, ale stejně si to objednávalo minimum lidí. Takže jsem vozil spíš alternativu, Art Zoyd počínaje a konče třeba starým krautrockem. To tady nikdo neměl. A zjistíte, že v Evropě to vydává spousta lidí, s někým se dohodnete a s někým ne. Třeba s Francouzi, kteří dělali Art Zoyd, jsem se dohodl bez jakýchkoli problémů, to sem chodilo po balíkách, s lidmi, kteří dělali Magmu, jsem se nedohodl. S Chrisem Cutlerem jsme se dohodli také okamžitě, co dva měsíce jsme dovezli zboží za čtyřicet tisíc, s Residents byla výborná spolupráce. Pak jsem zjistil, že je lepší vykašlat se na Evropu a vozit všechno z Ameriky. Protože Amerika je tak veliká, že ten, kdo se tam živí prodejem tohoto druhu muziky, má na skladě úplně všechno. Šlo jen o to najít toho správného člověka. A když jsem ho našel, začal jsem vozit evropské i americké tituly z Ameriky v jednom velkém balení, protože to vyšlo levněji. A sliboval jsem si od toho, že to spolu s vydáváním, obchodem a internetovým prodejem posílí finanční pozici, bude se moci vydávat více věcí, klukům budu moct přidat atd. Ale to se nestalo. Čím víc vyděláte, tím víc peněz musíte do obchodu vrátit a investovat do dalších věcí. Procento zisku zůstává téměř stejné, vzhledem k velikosti republiky a trhu je nárůst minimální. A ve finále zjistíte, že vám na konci měsíce chybí v obchodě zboží za deset tisíc, a nejsou to Gottové nebo Hendrixové, jsou to přesně tyto těžko sehnatelné věci. Takže ti kámoši, se kterými se o tom bavíte, vám to tam kradou, chodí to k vám vyzobávat. A tak jsem si řekl: „Taký kokot, konec!“

Pojďme od černé historie k ještě černější a dávnější historii. Co vám dalo impuls, abyste Black Point založil?

Já jsem se těsně po revoluci každý den, když jsem jel z práce, zastavoval v redakci Vokna. Bylo to po převratu v roce 1989 a byla tam spousta práce. Letáky, tisky, roznášky. A František „Čuňas“ Stárek se rozhodl, že půjde pracovat na BISku. Přišel a povídá: „Hele, BISka potřebuje psychologa, je to dobře placený.“ Já jsem odmítl s tím, že chci dělat muziku, žít volně a ne chodit někam do práce. Kdybych to tenkrát udělal, mohl jsem být dnes plukovníkem s dobrým důchodem, plešatá mánička (smích). Black Point vznikl tak, že jsem od počátku osmdesátých let chodil s magnetofonem na koncerty a nahrával je. Když se atmosféra po listopadu 1989 uvolnila, chodil jsem a nahrával víc. A protože jsem byl ve Vokně, byl jsem v obraze, takže jsem věděl, že Sváťa Karásek bude 1. ledna 1990 hrát na Národním výboru Prahy 2 na Vinohradech. A tak jsem ho nahrál. Dopadlo to tak, že to byl vlastně jakýsi minifestiválek druhé kultury, vystoupili tehdy Jirous, Hutka, Hever and Vazelína Band, Zdeněk Benýšek a další. Nahrávka se povedla, šel jsem za Čuňasem, že bychom to v rámci Vokna vydali. Jen roztočené na kazetách. Protože tehdy ještě nikdo nevěděl, jak se vydávají desky. To věděl jen Supraphon. A on: „Jo, jo, co k tomu potřebuješ?“ „Tvoje požehnání a kazety.“ Ty tehdy nebyly. V Tuzexu na Pankráci jsme koupili padesát ne moc kvalitních kazet BASF (jiné tam neměli), já jsem si od kamaráda půjčil druhý magnetofon, kazety jsem nakopíroval, Luboš Drtina udělal obal podle mého návrhu a dali jsme do Voknovin, že je nahrávka k dispozici. Po kazetách se jen zaprášilo. Mnohokrát se to reeditovalo a to bylo poprvé, kdy se na nějaké nahrávce objevilo „Black Point“. Na základě úspěchu tohoto titulu jsem Čuňasovi navrhl, aby Vokno bylo také hudební vydavatelství. „Já odcházím na BISku, tak si to tady domluv.“ Nikdo neměl zájem a mně to přišlo líto. Já jsem totiž čekal, že po převratu někdo vydá všechny ty Švehlíky, Extempore a vůbec muziku, která mě zajímala. Všechny ty samizdatové nahrávky, které byly velice dobré a které byly buď u kapel, nebo u Cibulky. Pravda, Kocour založil Globus, ale protože byl deset let v emigraci, hudební scénu v Čechách vůbec neznal. Pomáhal mu Tomáš Křivánek z Jazzové sekce. Ten mu poradil, aby vydal Chadimu, takže první titul byla deska Es reut mich f… od MCH bandu. Pak vydal Krÿsu, kterou tady nikdo neznal, a pak Davida Peela. Ale bylo to takové nesourodé. Psí vojáky tehdy Kocour neznal a byl trochu problém mu je ‚nacpat‘. Takže pak vsadil na Křivánka a ten to dirigoval. Mimochodem dodnes lituje toho, že Křivánek odmítl Tři sestry. Kocour pak říkal: „Víš, kolik toho pak prodali u Kočára? To jsou prachy!“ (smích). A já jsem si tedy říkal, proč moje oblíbence nikdo nevydává. Kocour to neznal, Indies, to byli takoví slušní chlapci, ti underground neměli rádi a vydávat ho nechtěli. Takže já jsem ty podzemní nahrávky začal roztáčet na kazetách.

Je zajímavé, že jste kazety používal poměrně dlouho.

Tehdy to jinak nešlo, cédéčko byl přepych, málokdo měl přehrávač. Problém byl, že tehdy žádné studiové nahrávky nebyly. A když už třeba Umělá hmota vydala u Globusu desku Barbara, tak to bylo sice natočené ve studiu, ale bez šťávy, ploché, zvuk bez života, dneska zaplať pánbůh za to, ale kdo tehdy Umělou hmotu znal, věděl, že to je nářez, český Iggy Pop. Takže kazeta, kterou já jsem natočil živě v únoru nebo březnu 1990, se prodávala pořád. Pak jsem se seznámil s Jirkou Synáčkem, který prodával desky v prodejně ArtFora u Srpa a chtěl vydávat hudbu ‚oficiálně‘, hlavně na CD. Udělali jsme první titul, který vyšel na všech třech formátech – na LP, CD i kazetě – a byla to Svině od Michael’s Uncle. Tedy – vydavatelem jsem se stal proto, že v prodejnách hudby nebylo to, co jsem si chtěl já koupit. Tedy jsem si to musel vydat.

Co budoucnost?

Myslím, že doba stahování už je pryč, o vypalování nemluvě. V posledních několika letech roste tendence lidí kupovat, jak vinyly, tak cédéčka. A poslouchat streamy. Zmáčknout, poslechnout a rozhodnout se, jestli vlastnit nebo ne. Zažil jsem, když to začínalo, ti první předplatitelé chodili, poslouchali, bylo třeba všechno slyšet hned. A mně to přišlo divné. Ale časem se to ustálilo, člověk si může kdykoli poslechnout téměř cokoli a nemusí to fyzicky vlastnit. Nezabere vám to půlku obýváku. Za poslední dva roky se ale vrací fenomén ‚mít to‘. Ale jenom to, co se dotyčnému opravdu líbí. Je to samozřejmě jen přirovnání, ale takhle to bylo za bolševika. Desky se sehnat daly, byly drahé, nedostupné, ale daly. A já jsem si kupoval jen vinyly, které jsem opravdu chtěl. Nahrávky jsem měl na cívkách, poslouchal jsem to nějaký ten týden a pak jsem si řekl – tohle vlastně opravdu CHCI. A to je i dnešní tendence.

Je pravda, že nebýt uloz.to, tak se třeba ke Krchovskému nedostanu.

A přitom uloz.to je vlastně ta špína. Legálně vykličkovaný potrat. Streamové servery to nahrazují a to je dobře. Je to za pakatel, máte přístup k daleko většímu sortimentu, nemusíte nic složitě hledat, vše je na jednom místě. Já jsem byl teď v Dánsku a díval jsem se tam po hudebních obchodech, kterých je poskrovnu, stejně jako u nás. A je zajímavé, že se to ubírá vinylovou cestou, ale paralelně s novými vinyly jdou i secondhandové. A minimálně v poměru jedna ku jedné. Takže se vrací zase to materiálno. Lydy jsou lydy. Kdo to zpíval?

Laura a její tygři (Ondřej Krista)

 

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení